Dnes už coby důchodce sice točí jen volantem svého letitého favorita, ale za více než 40 let aktivní řidičské kariéry najel opravdu neuvěřitelnou sumu kilometrů a u nás v Česku by našel jen stěží rovnocenného konkurenta.
Všechno začalo autoškolou už v roce1959, sotva ji v roce 1960 dokončil, nastoupil na vojnu. Tam se dostal k poněkud jinému vozidlu. „Řídil jsem tank a to byla hodně tvrdá škola,“ vzpomíná po letech.
Až odešel do civilu, vrhl se na městskou hromadnou dopravu. Celkem osmnáct let točil ve dne v noci, o sobotách i nedělích, v žáru léta i třicetistupňových mrazech volanty autobusů a trolejbusů dopravního podniku v tehdejším Gottwaldově.
„Pak jsem, tuším v roce 1980, dostal nabídku jezdit s náklaďáky, tatrovky, liazky, moře dalších těžkých strojů s ohromnými náklady, třeba 22 tun železa. Jezdil jsem znovu o víkendech po celé republice, dlouhé trasy na západ republiky, někdy to bylo opravdu vysilující, ale měl jsem jeden zaručený recept. Nikdy člověk nesměl vynechat dobrou snídani, to byl základ, nabije vás to na celý den. Jezdil jsem taky na dršťkovku a na dobroty ze zabíjačky,“ vzpomíná.
Po revoluci si pak přidal další dlouhatánské trasy, procestoval za volantem kus západní Evropy. Obdivuhodné, jak náročnou práci dokázal skloubit se sportem. V minulosti aktivní výborný ragbista i fotbalový brankář, donedávna ještě fotbalový trenér, který mimo jiné odevzdával moře času nejmenším fotbalovým nadějím.
Zažil spoustu složitých situací, ve Zlíně mu kdysi pod kola skočila duševně nemocná žena, jinou pomáhal zachraňovat při zdravotním kolapsu, okradli ho, napadli, ale nikdy nepřestal ctít stavovskou řidičskou hrdost.
„Bez dobrých řidičů to nikdy nepůjde,“ je Jindra přesvědčen.
„Všem přeji jednu důležitou věc. Za volantem musíte mít nejen výdrž a výborné zdraví, ale také kus štěstí,“ dodává Pan Řidič.
