„Nezaměstnaných u nás na úřadě evidujeme ve Zlínském kraji přes 31 tisíc,“ připomíná současná zastupující ředitelka zlínského Úřadu práce Miriam Majdyšová.
Když stojíte přede dveřmi úřadu, anebo nahlédnete za ně, vidíte všechno, jen ne úsměv.
„Mám brigádu v Praze,“ říká muž středního věku, „jde mi o to, aby tu za mne platili zdravotní a sociální pojištění.“ Jméno uvést nechce.
Po něm se to tu jen míhá lidmi staršího věku. „Nemáme nárok,“ shodují se dva muži, zedník a obkladač,“ oba kolem šedesátky, oba přišli na zimu přerušit živnost a spoléhají na stát, že jim dá třítisícovou podporu, anebo alespoň do března, dubna zaplatí sociální a zdravotní odvody. „Víte, ale je mi jedenašedesát, celý život tvrdě makám, chytnout se někde i na jaře, až se rozjede více staveb, lehké určitě nebude,“ říká zedník pan Jiří z jedné vesnice na Zlínsku.
Když vycházejí ze dveří dvě mladičké dívky, musí pozorovatel zbystřit.Na první pohled žádná skepse, beznaděj, naopak úsměvy, telefonování s blízkými. Přidávají i příjmení a jména. Zůstaňme u nich.
„Já jsem Daniela, a já Kristýna.“ Druhá jmenovaná má živnostenský list a podniká se střídavými úspěchy v oblasti módního designu. Daniela je ale klasickou mladou klientkou Úřadu práce ve Zlíně.
„Vyučila jsem se kuchařkou a servírkou, v jedné restuaraci jsem ale musela dělat třeba do čtyř do rána, pak jsem raději vzala těžkou práci ve fabrice v Otrokovicích, nedalo se to vydržet,“ říká křehká dvacetiletá blondýnka. Nebýt prý maminky a přítele, měla by moc smutné Vánoce. Ale smutně s kamarádkou Kristýnou rozhodně nepůsobí. „Udělaly jsme si kurs modelingu, tak snad nějaká korunka půjde i odtamtud,“ nezoufají společně a s úsměvem, v těchto lokalitách vzácným jevem, se loučí.
