„Chodil jsem do druhé třídy a to doslova. Z Vršavy, kde jsme bydleli, pěkně každý den pěšky na Zálešnou. A tam jsem trolejbus viděl poprvé. S těmi dnešními by se moc srovnat nemohl, ale základní princip byl samozřejmě stejný, jezdilo se díky elektřině pod dráty trolejí,“ říká pan Jiří.
Dnešní vozový park ctí hlavně žlutou, reklamní nápisy a znaky ale barví „trajfly“ do všech odstínů. „Před sedmdesáti lety to bylo hodně jinak. Jezdilo se na třech linkách A, B a C, vozy byly modré a potkat některý z nich, to byl malý svátek. Zatímco kamarádi měli to štěstí, že se svezli v prvních dnech provozu, já pořád ne a ne. Až se mi to za nějakých čtrnáct dní povedlo, báječné,“ vzpomíná Jiří Pavelka.
„Do širokých dveří se nastupovalo zásadně zezadu, své místo tam měla docela přísná průvodčí, prodala lístek a kleštičkami jej znehodnotila pro případné další využití,“ vybavuje si pamětník. Každá jízda byla podle něj zážitkem. Vystupovalo se pak dveřmi středními, výjimečně u řidiče předními.
„V sedmačtyřicátém roce se budovala další linka, déčko, a to až k nám na Vršavu, jezdilo se sem z Malenovic, postupně se doprava trolejbusy stávala běžnou, pro mne také. Jezdil jsem pak trolejbusem do školy na průmyslovku, do práce, méně už se svezu dnes, kdy jsem v penzi. Rád totiž chodím pěšky, ale těší mne, že trolejbusy u nás nikdy na rozdíl od jiných měst nezrušili,“ dodává Jiří Pavelka.
