A stejně neuvěřitelný pan učitel, ředitel, dirigent i šéf souboru, který vede celých padesát let. Vladimír Schlimbach. „Mám trojitý bypas, ale to jen tak pro informaci, cítím se úžasně,“ smál se při tanci, když mu hrály jeho dívky a braly ho do kola jedna za druhou.
Třeba Marie Lišková. „Když přišel pan učitel do Vlachovic v roce 1964, neměla jsem o saxofonu ani ponětí, noty jsem vůbec neznala. Po škole se chodily pást krávy, tehdy jsem byla v šesté třídě. Ale pan Schlimbach mne vybral, společně dalších pár kamarádek a šlo se na věc. Zkoušky jsem si doma vyprosila a pak už to jelo, vzpomínám na ty časy dodnes,“ brodí se lety dávno zašlými, ale přece pro ní tak hezkými paní Marie, úplně první členka orchestru.
Vladimíru Schlimbachovi bude v srpnu 79, kdo jej zná, podezřívá matrikářku z nejméně dvacetiletého omylu. „Neuvěřitelný chlap, má určitě recept na elixír mládí a ono to zase není tak složité, pořád a pořád pracuje s mladými, tím to bude,“ trefí do černého hejtman Zlínského kraje Stanislav Mišák v čele gratulantů a „obdivistů.“
„Já jsem kvůli akci přijela až z Curychu, ve Švýcarsku žiju už dvacet let,“ vypráví po nádherném sólu na baryton Eva Mihóková. S kamarádkami se vidí po dvou desítkách let a do očí se jí derou slzy. „Víte, já si vybavuji jednu pro mne moc důležitou věc. Díky panu Schlimbachovi a jeho stejně úžasné paní Heleně jsem poprvé v životě poznala, že mne má někdo rád,“ říká s dojetím.
Za Schlimbachem, který zdaleka, zdaleka nekončí, ale má v záloze pro vedení orchestru svoji vnučku, míří davy bývalých i současných saxofonistek. Každou pozná, paměť má neskutečnou.
Lidskost, úcta, přátelství tu trýskají proudem, ze kterého bychom měli nabírat na horší časy.
„Moc vám všem děkuji,“ sklání se před svými dívkami dirigent, udělaly jste mi obrovskou radost. O rozdávání dobra a radosti život je, každý toužíme po co nejdelším, ale stejně tak je důležité naplnit ho pozitivními činy,“ vyznává se Schlimbach z životní filosofie.
Sám ji dodržuje ne na sto ale na dvěstě procent.
