Příběh, který už málem zapadl prachem zapomnění, je mimořádně zajímavý. Dobře si jej vybavuje tehdy devítiletý Jiří Pavelka. Zlíňák a speciálně „Vršavan“ od narození, což se stalo v roce 1936. Konec války popisuje očima devítiletého zvědavého a zvídavého kluka. Šlo jako v mnoha jiných případech o život. Tentokrát ale ještě o nenarozený…
„Dopoledne, myslím, že to bylo 5. května, jsem u našeho uviděl nevšední věc. Soused, který se vrátil z německého koncentráku, pan učitel, právě rozjížděl od nás z Vršavy trakař s lidským nákladem, vlastně s dvojnákladem, na trakaři byla jeho dcera a v bříšku těsně před porodem vnučka,“ říká Pavelka, dnes šedovlasý muž s naprosto precizní pamětí.
„Vedle něj šel soused, ten měl nějaký klacek nebo tyč a na něm kus bílého prostěradla, měl roli jakéhosi parlamentáře, doprovázel kamaráda, který vezl právě na trakaři dceru do porodnice. Sanitky? Ani náhodou a tak pěkně pod palbou obou na smrt znepřátelených stran bojujících do posledních chvil druhé světové války se spěchalo na jednom kole s rodičkou do Baťovy nemocnice,“ vybavuje si pan Jiří.
Nakonec všechno dobře dopadlo, za pár hodin s osvobozením se ve všeobecné euforii narodila zdravá holčička Marta. Z té se později stala renomovaná architektka. Zatím se před veřejností nechce „odhalit“, můžeme se těšit příště, za rok v krásném máji, to jí bude stejně jako osvobozenému Zlínu rovných sedmdesát.
