„Jako pétépáků nás bylo 30 000, už nás žije sotva desetina, ne každému dovolí zdravotní stav, aby přijel, ale jsme moc rádi, že se zase po roce vidíme,“ říká organizátor setkání Zbyněk Tureček ze Zlína.
„Víte film Černí baroni je trošku idylka. Polovina z nás, ti nejméně spolehliví, makala v dolech, my z děčínského praporu povětšinou na vojenských letištích, tedy na jejich výstavbě. Ale idylka to nebyla v nejmenším,“ vysvětluje Josef Kudrna z Josefova na Hodonínsku. „Já jsem třeba šel na vojnu rád, navíc jako mladý úderník z Moravských naftových dolů jsem nemohl tušit, že jsem vzhledem ke kádrovému profilu nepohodlný. Nakonec z toho byla vojna beze zbraně, ale zato na 33 měsíců, byly to vlastně takové pracovní lágry,“ vzpomíná pan Kudrna.
Jan Šupálek je původem z Ratíškovic, léta žije v Liberci, patří mezi několik žijících členů Svazu PTP, kteří jej zakládali už v roce 1968 při dočasném uvolnění poměrů. Vzpomíná na to, jak to armáda udělala, aby nespolehlivým prodloužili vojnu. „Prostě uběhlo 24 měsíců a místo abychom zamířili domů, tak nám řekli, že nám vojna pokračuje cvičením,“ vybavuje si s tím, že například faráři sloužili i čtyři roky.
Ale setkání není zdaleka jen příležitostí vzpomínat na špatné časy. Kdepak. „Byli jsme mladí, život, ať už nám ho vojna ztížila nebo ne, jsme měli před sebou a tak si i dnes povyprávíme, co se nám povedlo, co ne, samozřejmě na řadě je i politika, rodiny, všechno. Jsme rádi, že jsme na světě,“ uzavírá setkání vojáků z počátku 50. let minulého století Zbyněk Tureček.
