Pak může být zajímavé zjistit, proč vlastně na dvorce míří. A zdali také někdy hrají o odměny, anebo sportují jen pro protažení vlastního těla a zlepšení duchovna.
„Jednou jsme měli zajímavou sázku,“ nabízí pohled na věc Štefan Marko ze Zlína. „Vsadili jsme se, že kdo vyhraje, požádá poraženého o polibek. Ale ne soupeřův, nýbrž jeho manželky. Vyhrál jsem a sladkost cítím ještě teď, partnerovu lehkou žárlivost také,“ směje se při vzpomínce tenisový bojovník při příjemném vzpomínání.
Rudolf Pavlíček, výborný hráč z Lukova, přidává navíc málo uvěřitelnou historku z roku 1989. „Vyhrál jsem tehdy Trabanta nad mladším soupeřem, který si ho vypůjčil od tatínka. Trošku si vypil, vyhrál předtím vysokoškolské mistrovství a myslel, že mne, tehdy čtyřicátníka, zlehka srovná. Pak jsem mu to samozřejmě odpustil.“, dodává muž, který i dnes po šedesátce lehce poráží daleko mladší soupeře v tenisu i v ping pongu.
Jeho kamarád a rival Petr Polák připomíná jinou interesantnost. „Jeden sázkař, který má mnohem více peněz než já, zcela zkolaboval poté, když jsme se vsadili o drobnou finanční částku. Hrál daleko hůře, než normálně. Prostě ho to neuvěřitelně svazovalo.“
Zpravidla se „hrává „o nic. Nevšedně se sázejí při naprosto vyrovnaných duelech dva zlínští žurnalisté. Kdo prohraje, musí zatelefonovat jejich kameramanovi a přiznat porážku. „Je to pro mne velmi stresující,“ říká jeden z nich, Hubert Leč, komentátor Zlin.cz, celý den se mnou nic není a jdu si raději zaplavat. Pak mne zase život začne těšit.
Psychika prostě hraje obrovskou roli. Jak u profesionálů, což si málokdy uvědomujeme, tak i u prostých milovníků žlutých míčků.
