„Bylo to hodně zvláštní ráno, dojížděl jsem tehdy trolejbusem na výstavbu otrokovické pneumatikárny ze Zlína. Nejdířve mi nešel do hlavy permanentní hluk z nebe, kdo mohl vědět, že tam jsou letouny, které přepravují materiál, techniku i lidi, kteří k nám přicházejí jakoby bránit vymoženosti socialismu,“ vybavuje si 21. srpen Jiří Novák ze Zlína.
Jeho dnešní soused, o pár let mladší Miroslav Juřica, pracoval jako montér v Ostravě. „Víte, co se mi nejvíce vybaví? Zdánlivě malá šarvátka na náměstí u radnice, brigadýrky tam létaly vzduchem, vůbec jsme si neuvědomovali, jak může být každá roztržka nebezpečná,“ říká Juřica.
„U nás na stavbě v Otrokovicích se po vysílání rozhlasu okamžitě rozšířila hodně špatná nálada, lidi nechápali, co se děje, do té doby tu byli Rusové bráni jako naši osvoboditelé a naráz nás okupují. Lidi na ně měli obrovský vztek, ale k nějakým větším incidentům nedošlo. Chlapi se okamžitě práce nepráce vydali ke svým rodinám, už se nepracovalo a stejně to bylo i další den,“ vzpomíná Jiří Novák, tehdejší stavbyvedoucí.
„Ze Zlína se také šířilo rozhlasové vysílání, okupanti s ním měli dlouho problémy. Nejdříve se signál náhradně šířil z divadla, později dokonce z nemocnice,“ vybavil si po letech tehdeší technik Petr Selinger.
Už do podzimu roku 1968 opustily území Československa vojska Polska, Maďarska, Bulharska i NDR. Sovětská armáda tu ovšem setrvala podstatně déle, až do roku 1991.
