„Ještě sice nejezdí vleky, ale já už mám první dva sjezdy naší uměle zasněžené sjezdovky za sebou,“ hlásí s přiměřenou hrdostí nemající s chlubením společného vůbec nic.
V neděli dopoledne využil dlouholetých zkušeností z působení v Horské službě. Jeho skialpinistické vybavení je k podobným „prvovýstupům“ jako dělané.
„Prostě jsem na lyže nasadil pásy a pěkně po svých vyšlapal k lesu nějakých 650 metrů. Pak jsem pásy sundal a šup dolů, jedna velká paráda.“
Pak si to, aby mu v neděli dobře chutnalo, ve svých šestašedesáti letech ještě jednou celé zopakoval.
„Prostě někdo musí být první, kluci na svahu jsou u nás moc šikovní a kopec už mají připravený. I když vleky ještě nejedou, tohle prvenství mne docela těší,“ směje se vousatý sympaťák.
A jen tak mezi řečí připomene, že před nějakými deseti lety, kdy byl v činné (horské) službě, dokázal se skialpinistickým vybavením vystoupat poněkud výš.
„Až na vrchol druhé nejvyšší rakouské hory Wildspitze, ta měří 3 774 metrů. Po šesti hodinách chůze do kopce dvouhodinové sjezdové potěšení. Sám v prašanu a bez stovek lidí na sjezdovce,“ vybavuje si.
Inu Palička je z oceli a roky mu činorodost a sílu nikterak neberou.
