Synovo úspěšné tažení tehdy sledoval jeho otec Jiří jen na obrazovce ve Zlíně, ovšem tři roky předtím u protinožců společně s manželkou podporoval syna přímo v tamní výhni a nejen ve zmíněném Melbourne.
Co se Vám při šestnáct let staré velké cestě vybaví?
Tak především hodně náročné cestování, tohle tedy tenistům nezáviďte. Nejdříve z Prahy do Londýna. Odtamtud pak 13 hodin do Singapuru. Ráno pak zase další hodiny na sever Austrálie do Darwinu a pak ještě do Adelaide. Nejdelší cesta mého života.
Asi Vám bylo pěkně horko, z tehdejší novoroční zimy ve Zlíně…
Změna značná, ale o to by nešlo. Největší horko při přistání na australském kontinentu v Darwinu. Tak důkladnou prohlídku cestujících jsem nikdy a nikde nezažil, třebaže mne mladý Jirka varoval. Nakonec speciálně vycvičený pes odhalil „pašeračku“ v mé ženě. Měla totiž u sebe dvě jablka. Ani ta neprošla. Do Austrálie nesmíte provézt potraviny ani náhodou.
Jiří pak hrál v Adelaide a novozélandském Aucklandu. Jak se mu vedlo?
Už na to sedá prach vzpomínek, ale vybavuji si, že tehdy podlehl výbornému Hewittovi, nastupující hvězdě, s Davidem Riklem došli v Aucklandu, kde teď slízl smetanu Jirka Veselý, až do finále v deblu.
Když se dívám na internetu, mají teď v Austrálii nějakých 23 stupňů, nemůže být příjemnější tenisové počasí.
Jenže v roce 1999 to bylo trochu jinak, bylo snad 40 stupňů ve stínu, přiložil jsem ruku na betonový povrch kurtu a země přímo sálala. Jirka mi vyprávěl, jak mu i přes perfektní obutí „hoří“ chodidla.
Takže největší horko vašeho života?
Kdepak, pracoval jsem před lety na stavbách na Sahaře, v Libyi, tam bylo klidně o deset stupňů víc.
Austrálie – země zaslíbená turistům, copak jste v tomto směru okusil?
Třeba moře. Z Melbourne parku se k němu jelo tři čtvrtě hodiny jejich specifickou tramvají. Ta je úžasná tím, že nemá točnu. Zpět tedy jede pozpátku, všichni cestující ale jedou znovu ve směru jízdy. Průvodčí jen na konečné otočí opěrky sedadel a můžete zpět.
