Na vernisáž výstavy s názvem Proměny Zlína na mapách a v plánech dorazil mezi posledními, vyšlo mu to tak akorát. Jaroslav Pešák sem nemířil náhodně, na tuhle expozici vlastně patří coby obyvatel klasického zlínského červeného baťovského domku.
„Moc mne zajímá, jak se měnil Zlín, vždyť já už jsem vlastně jeho historií, jsem čistý Zlíňan, moji rodiče přišli počátkem třicátých let minulého století z jiných koutů Moravy, tady se poznali, tady začali pracovat a Zlín stejně jako já už neopustili,“ vypráví Pešák s nadšením při prohlídce dobových plánů a map na stěnách.
Výstava jedinečně dokumentuje život poněkud nevšedního města. „Málokdy vidíme, aby malé sídlo zažilo tak bouřlivý rozvoj, jako Zlín za baťovské éry. Tohle období máme díky historikům dokonale zmapované, to další je pak hodně známé díky malému časovému odstupu, ale jaký byl Zlín předtím, než tu začala průmyslová expanze, to už se ví mizivě, právě k tomu může výstava přispět,“ zaznělo na úvod z úst Evy Chodějovské z Historického ústavu České akademie věd při zahájení.
„Přesně tak, myslím, že se tu žije hodně překotně a na historii se moc neptáme. Ale kde jinde mohou nabídnout tak ucelené architektonické komplexy, jako právě ve Zlíně. Ale nejde jen o baťovskou éru, všimněte si, jak výrazně se od jiných měst liší třeba sídliště Jižní svahy,“ říká s pýchou patriota Pešák.
„V naší ulici na Letné jsem už nejstarší Zlíňan, to těší i děsí,“ usmívá se. A dodá, že je pyšný na to, že patří ke Zlínu. Třeba „Jedenadvacítka“ je přece absolutní nádhera, vidím ji denně a nikdy nezevšední.
Takže: bon giorno, tavano,“ loučí se poněkud netradičně.
