„Stačilo, aby se manželka třiadvacátého na židli natahovala při zdobení vánočního stromečku a už to bylo. Hurá do porodnice. Brzy po půlnoci se ohlásil malý Honzík,“ vybavuje si osm let starou událost otec Tomáš Valášek.
„Porod byl rychlý, bylo to už mé třetí dítě, radost mám ze všech tří, Honzík má o jedenáct let staršího brášku Lukáše a o osm let starší sestru Aničku,“ vybavuje si štědré chvíle Štědrého dne roku 2007 maminka Jana Valášková.
„Strašně rád dávám góly, někdy hraju za druháky, někdy za třeťáky, narodil jsem se na Štědrý den a tak jsem takový správný vánoční dáreček,“ povídá zrovna při testu maminčina vánočního cukroví osmiletý pokračovatel hokejového rodu.
„Fakt, bráška je úplně skvělý, opravdový dáreček,“ přidává se šestnáctiletá studentka gymnázia Anička.
Tatínek Tomáš trénuje léta zlínské mládežnické týmy, momentálně velmi úspěšně zlínský mladší dorost, ale hokej zná dopodrobna každý kluk, co nosí příjmení Valášek.
„Já hraju v Německu, v Hannoveru,“ přidává se do mozaiky devatenáctiletý Lukáš Valášek, momentálně samozřejmě na svátky doma u mámy a u táty.
„Zrovna čekáme na dědu, ten je možná nejznámější,“ hlásí Tomáš.
Horst Valášek válel v brankářské kleci, za jeho éry v polovině šedesátých let na něho a jeho spoluhráče chodilo ve Zlíně 11 tisíc diváků.
V polovině devadesátých let pak přivedl opakovaně k titulu vsetínské hokejisty coby úspěšný trenér.
Když se sejde tahle správná rodina, určitě tu rezonuje vánoční hokejová koleda: my jsme Valášci, jedna rodina…
