Tak především, teploměr kolem dvacítky, na sluníčku suverenně nad ní.
Malý Honza sleduje z kočárku rozruch na Štefánikově ulici. Tříproudová vozovka doslova narvaná rychle jedoucími auty. Mezi nimi se proplétají dvě sanitky. V levém pruhu stojí černá oktávka, nemůže tam ani zpět. Místo do vjezdu domu, kam chtěl zajet a kde řidič bydlí, zablokovala řidička silného vozu. Normálně a bez problémů postojí na chodníku. Ve Zlíně je to s parkováním prostě problém.
Když přijedou s maminkou na náměstí, už chce Honza ukázat, jaký je chlapák. A tak se vydá pěkně po svých. Náměstí září barvami. Mimo jiné také fotbalových dresů. Ve městě jsou přechodně kvůli kvalifikaci evropského šampionátu mladí fotbalisté. Ti z Dánska v modrém, v červeném Švýcaři. Dnes mají volno a tak si stejně jako Honzík prohlížejí město.
Švýcarští šestnácti sedmnáctiletí kluci Honzovi zrovna moc krásný příklad nedávají. Sáčky od hot dogů či hamburgrů letí normálně klidně na zem. Kolem jde novinář Aleš a uklízí je před očima užaslých adolescentů. „V Curychu nebo Ženevě by vám to asi neprošlo, hoši,“ pomyslí si Honzík.
Na náměstí už konečně místo staré pošty prodejna potravin. I tam Honza koukne. „Aspoň něco,“ brouká si.
V parku s maminkou končí odpolední vycházku, už zase naskočí do kočárku, ušel toho dost a dost. Zámek je polomrtvý, ale žije aspoň trochu, to budova starého soudu spí úplně. Snad se kluk v modrém dočká, že to tam ožije. Tak jako se dočkaly kolemsedící dívky i jejich ctitelé prvních květů na trávníku. Ty Zlín docela krášlí.
