Fotbal hrál v Kunovicích. Tam začal už ve třiadvaceti trénovat, prošel Starým Městem, Zlínem, Teplicemi a také hned několika mládežnickými reprezentacemi včetně jedenadvacítky. Teď, když by měl kulatých padesát a dostával by se do nejlepšího trenérského věku, mu už kamarádi mohou jen přinést kytku na hrob v jeho Kunovicích, kam ho uložili ve smutném upršeném zářijovém dnu roku 2007.
Smutek ale k Vlastovi určitě nepatří. Vždycky „jel“ naplno, zápasy prožíval víc než kdo jiný, býval po nich i přes mladý věk docela unavený. Ale býval velmi úspěšný. „Uměl si získat kabinu, šel příkladem svou náročností, to byla výzva pro hráče i nás, jeho kolegy,“ připomíná Pavel Hoftych, bývalý trenér Zlína, Trnavy, pražských Bohemians či v současnosti mládežnických reprezentací.
Jeho dalším souputníkem býval na hřišti, v kabině ale třeba i na dovolených Jiří Bartl. „S Vlastou nás pojilo mimo zaujetí pro fotbal i láska k tenisu nebo lyžování, nezkazil žádnou legraci, bezvadný kluk, hodně na něho vzpomínám,“ říká Bartl.
„S Vlastou jsme užili hrozně moc veselých chvil, já jsem na něho asi měl štěstí, jednou jsem ho jako horší hráč zdolal v tenisu. Těžko to kousal a příště zabral o to víc. Soutěžili jsme ve všem, třeba v břevínkách, závodili na horách v lyžování, bylo toho víc, vždycky byl svůj, hrál fér, ale neodpustil nikomu nic,“ vrací se do minulosti Hoftych.
Mareček působil na začátku své zlínské mise také u mladých fotbalistů, ne nadarmo nese areál na Vršavě, kde hrají mladí, jeho jméno. Se čtrnáctiletými kluky byl na veliké štaci v roce 1997 v Jihoafrické republice, kluci tam pod jeho a Koleničovým vedením báječně váleli ve světovém finále klubů v Nike cupu.
Marečkův pohřeb v září 2007 byl přesmutnou tečkou za úžasným životem úžasného věčného kluka, který by právě teď vcházel mezi „dospělé.“
