Zrovna vyjíždí ze zádveřického družstva. Úplně na něm cítíte, jak se do pole s dozrálou pšenicí těší. „Žně, to je moje, kombajn můj druhý domov. S otcem jsme jezdívali po záhumenkách u nás na Příluku a v okolí, už co mi paměť sahá, vlastně i víc, prý ode dvou let. Už mi to zůstalo.“
Žně to jsou pro dobré kombajnéry odjakživa i „žně“ pro jejich peněženku. Za tvrdou práci dobrá mzda a platilo to i v časech, kdy Milan vyrůstal.
„Bylo mi jasné, že do toho musím jít, kvůli penězům ani ne, je v tom kus chlapské prestiže i rodové tradice, jako opravdový kombajnér jezdím už od získání řidičského oprávnění, to mi bylo osmnáct, vlastně letos oslavím čtvrtstoletí, no utíká to. Úroda je slušná, vydělat se samozřejmě dá, ale něco za něco. Klidně strávím nahoře v kabině za den s malými přestávkami i osmnáct hodin,“ udivuje Milan s věčným úsměvem optimisty na tváři.
A s pousmáním bere i dotaz, jak dobře vidí shora v čase letních veder krásně poloobnažené ženy.
„Tak na to fakt moc času není, takzvané ztrátařky už na pole chodí minimálně, tady při žních platí: napřed práce, potom práce, pak práce a pak spánek. Na to ostatní přijde potom,“ loučí se a frčí do zralého lánu.
