I tehdy ale Lubomír Rafaj, ani ne šedesátikilový, zarostlý človíček trávící Vánoce doslova a do písmene pod mostem bez jakýchkoliv prostředků, tvrdil: poperu se s osudem.
Po dvou letech se ozval sám.
Naráz potkáváte úplně jiného chlapíka. Žije na ubytovně v Otrokovicích, což je základ. V čistém, vyhřátém, upraveném prostředí bez bariér. Jaký rozdíl oproti setkání na autobusovém nádraží.
„Díky pochopení úžasných žen z vizovické sociálky a otrokovického městského úřadu Boženy Šlahařové a Martiny Slavíkové i vedoucímu ubytovny, kteří mi pomohli na úřadech i na ubytovně, už mám střechu nad hlavou. Pobírám sociální dávky, nadále se léčím, ještě mne čeká náročná operace, ale jsem na tom stokrát líp, než přede dvěma lety,“ říká Luboš a k tomu chválí sestřičky ze zlínské LDN, především Ivanu Bezděkovou, které mu moc pomáhají s převazy. Má pořád proleženiny, byl osm měsíců upoután na lůžko.
„Jsem ale optimista a všem, kteří se dostali tak jako já na úplné dno, vzkazuji. Starejte se o sebe, obraťte se na sociálku, pomůžou, ale taky musíte chtít,“ říká přesvědčivě s tím, že takovouto radou pomáhá i lidem, kteří zůstali bez domova a pohybují se třeba ve zlínském parku.
Na dobu, kdy byl sám na hranici života a smrti, občas vzpomene. I na úraz, kdy spadl z balkonu v 5. patře jednoho zlínského domu. Tehdy přežil opravdu jen zázrakem. Což potvrdili i lékaři.
„Ale život sám je zázrak, bojujte, vzkazuje muž, jenž si říká Lucky. Takže good luck, Lucky. Štěstí k němu asi opravdu i přes pohnutý osud patří.
