Dokázala se přes intermezzo v atletice po vzoru starší sestry Lucie ještě vrátit, zase vládla našim gymnastkám, ale někdy před devíti deseti lety už přeci jen zmizela ze závodních pódií. A možná trochu i povědomí fanoušků, kteří měli vždycky sympatickou blondýnku moc rádi.
A teď si to vykračuje s kočárkem pěkně centrem Uherského Hradiště…
„Kousek odsud s přítelem bydlíme, v kočárku je dvouletá Linda, a tento šikula, to je můj prvorozený, pětiletý Vojta,“ oprávněně se chlubí dnes čtyřiatřicetiletá Jana.
Pořád je moc hezká, tátovi Janovi a mamince Zdeňce dělá určitě radost i po skončení úspěšné kariéry, oba se podíleli na jejím gymnastickém boomu, kdy léta vládla našim gymnastkám.
„Máma říká, že jsem byla lepší, já zase, že ona. Byla přece na olympiádě v Mnichově pátá v družstvech,“ směje se Jana, která se za pár dnů chystá za maminkou na oslavu jejích kulatých narozenin.
„Víte, když se trošku ohlížím, tak je to takový malý zázrak, dostat se z podmínek ve stařičké zlínské sokolovně až na světové akce mezi nejšpičkovější závodnice celé planety,“ mírně zavzpomíná.
Kdo znával její vůli, píli a zaujetí pro dennodenní dřinu, musí smeknout i po letech.
Život běží dál. Hezká blondýnka není jenom mámou na plný úvazek.
„Vedu v Uherském Hradišti děti od čtyř let k rozvoji pohybových aktivit, baví mne to, co víte, třeba si jednou vychovám nástupkyni, tak jak to bylo v případě mých rodičů,“ loučí se s příjemným úsměvem, který jí zůstal od dětských let.