Myšlenka na její vybudování vznikla v létě roku 1998 na návštěvě delegace zástupců našeho města v družebním městě Tsukiyono v Japonsku. Městu bylo nabídnuto vybudování zahrady přímo japonskými zahradníky na území našeho města. Tehdejší vedení vzalo myšlenku za svou a tak byla Odborem životního prostředí a zemědělství zahájena hektická příprava na příjezd japonských zahradníků. Jedním z největších problémů se ukázal výběr vhodného místa pro zahradu. Místo muselo být veřejně přístupné, dostatečně reprezentativní pro tak významný dar a současně zabezpečené proti vandalům. Současně bylo nutno vyřídit veškerá povolení úřadů – zejména pak státní památkové péče, která stavbu v památkovém objektu povolila jako dočasný experiment. Po dlouhém jednání byl zajištěn i poslední doklad a mohly být objednány rostliny, kameny, kamenické prvky a stavební technika. Z Japonska lodí mezitím připlulo nářadí a drobný materiál.
Na samotný průběh realizace zahrady zavzpomínal Petr Vozár, vedoucí Odboru životního prostředí: „Bylo pravé listopadové sychravé podzimní počasí a tak, že by ven ani psa nevyhnal. Následný den přesto došlo ke vzájemně příjemnému překvapení. Japonci nečekali úroveň naší přípravy, nachystaný materiál a techniku a my jsme byli více než silně překvapeni jejich nasazením, houževnatostí a profesionalitou při budování zahrady. Vlastní realizace zahrady trvala šesti japonským zahradníkům tři dny. Za tu dobu bylo nutno jeřábem umístit několikatunové balvany, vybagrovat řečiště, osadit stromy a keře a umístit další zahradní prvky jako např. můstek přes řeku, studánku, studnu atd. Nebyla nouze ani o překvapení, kdy došlo k zatčení jednoho japonského zahradníka městskou policií. Stalo se tak zrovna v okamžiku, kdy v Komenského sadech vyzvedával jednu z rostlin pro budovanou zahradu.“
Neméně hlubokým zážitkem byly podle jeho slov i diskuze se zahradníky nad významem jednotlivých prvků, zásadami jejich údržby a budoucím vývojem zahrady. Dodnes si pamatuje vysvětlení předsedy Svazu zahradních architektů Hirosata Takahašiho na naši zděšenou reakci po provedeném řezu jedné z borovic: „Zahrada, kterou jsme vytvořili je pouze základem pro budoucí zahradu, která by zde měla vzniknout. Další existence zahrady a její vzhled záleží již pouze na vás a vaší každodenní pečlivé údržbě. Jak se budete o tuto zahradu starat, se projeví až po řadě let.“
Častokrát si prý na tato slova vzpomněl u rukou rozpíchaných při vylamování výhonků borovic, při provádění chemického postřiku proti sypavce borové, nebo při opalování plůtku plynovým hořákem v třicetistupňovém horku. Určitě si ta slova pamatuje i řada pracovníků odboru a brigádníků, kteří na zahradě pracovali při pletí, údržbě technických prvků a výsadbě nebo při stříhání keřů.
Je krásné, že můžeme již dvacet let obdivovat umění japonských architektů, kteří v našem městě vytvořili s obrovským nasazením kousek něčeho krásného až z druhé poloviny Země.
