Základní stavební kámen, jenž je stále vidět v soklu budovy, byl obřadně položen 1. srpna 1920. Ukrývá v sobě vzkaz zlínských sokolů pro následovníky a nositele sokolské myšlenky, který byl přečten přítomným zástupcům.
Drazí bratři, spanilé sestry voláme vás k nové práci! Postavíme nový chrám, kolem něho stinný sad. Zde opěvujme životodárné sluníčko, dýchejme osvěžující prameny vzduchu, závoďme v ušlechtilé snaze po zdokonalení zdraví tělesného a zjemnění ducha.
- Sešli jsme se u tohoto balvanu, jenž tvořiti bude základ naší sokolovny. Záhy zvednou se stěny nad ním a sklene se krov, jenž pod ochranou přijme všechny syny a dcery našeho starodávného města. A mrtvý kámen bude živým svědkem vám, kteří po nás přijdete, jak vaši předkové pracovali pro šťastnou budoucnost vaši.
- Přijmi základní kameni do vínku přání zakladatelů této sokolovny, abys nesl zdravé základy výchovy synů a dcer zlínských. Nechť vzrostou z nich věrné dítky československého národa a stateční obráncové jeho!
- Sokolové se tehdy konečně dočkali reprezentativních prostor vystavěných na louce a poli, které byly už v roce 1911 odkoupeny za 5100 korun od rolníka Leopolda Kovaříka. Tehdy však plány na stavbu zmařila první světová válka. Sokoli tak cvičili ve vypůjčených prostorách a školní tělocvičně až do té doby, kdy jim místní školní rada dala ze školy výpověď. Záchranou se stal dřevěný sál, který v roce 1919 pro potřeby spolku postavila na místě dnešního náměstí Práce firma Baťa. Bratři Tomáš a Antonín Baťovi patřili k zakládajícím členům Tělocvičné jednoty Sokol Zlín a spolek nadšeně podporovali. V témže roce bylo také ustaveno družstvo pro stavbu sokolovny.
Sokolovna disponuje velkým sálem, balkonem, přísálími i velkorysým jevištěm. Jedno z přísálí sloužilo pro hraní loutkového divadla, druhé se roku 1925 proměnilo v hostinec. Budova se obratem stala centrem tělovýchovného, kulturního a společenského života Zlína. Později, roku 1926, bylo přistavěno i venkovní hřiště, sokolský stadion. I do této „idyly“ zasáhla válka, tentokrát druhá světová, a zejména Vítězný únor 1948, který způsobil pronásledování a diskriminaci Sokola. Nejznámějšími členy tehdejšího spolku, kromě samotného T. Bati, byli gymnasté F. Nesrsta, J. Samohýl, architekt M. Lorenc a stříbrný olympionik z Amsterodamu 1928 L. Vácha. Řada sportovců zahynula v koncentračních táborech či následkem věznění v nich.
Roku 1952 sjednotil Státní výbor pro tělesnou výchovu tělocvičné spolky a činnost Sokola tak zanikla. Sokolovna ztratila své výsadní postavení, své kulturní a společenské poslání plnila pak už jen velmi omezeně. Navrácení budovy se dočkali Sokoli až v roce 1995, a to ve špatném technickém stavu. Sokolovna byla však už tehdy zastíněna novou výstavbou, která slouží jako restaurační zařízení, a původní objekt z čelního pohledu zcela zakrývá.
První zpracovatel technického stavu sokolovny po roce 1989 Ing. Horymír Coufal uvedl, že původní idea sportovně-kulturního centra se z místa vytratila a „stará“ sokolovna slouží jednoúčelově jako zařízení pro sportovní gymnastiku. Postupně byl zrušen restaurační provoz a změněn vstup do budovy. Zanedbaný stav vytápění, elektroinstalace, střechy a sociálního zařízení vyžadoval okamžité řešení. Byl rovněž zaveden samostatný vstup do mužských a ženských šaten. Pozdější rozdělení majetku samostatný vstup do mužských šaten zase znemožnilo, obě složky tak využívají vstup z východní strany, průchod je veden přes jeviště. Současní následovníci nepřetržitě a systematicky pracují na moderním vzhledu budovy i zázemí.
