Rok 1948 přinesl Československu změny, které zcela obrátily chod národních dějin. Pro Zlín znamenal mimo jiné rozdělení podniku Baťa, který byl znárodněný v roce 1945, na řadu menších státních podniků. Obuvnický závod pak fungoval od 1. ledna 1949 pod novým názvem Svit, národní podnik. Přejmenování se tentýž den však dotklo města samotného. V souvislosti s připojováním obcí Prštné, Louky, Mladcová, Příluky a Kudlov získalo nový, „čestný“ název Gottwaldov, jenž mu náležel až do 1. ledna 1990. Měl dát nadobro zapomenout na kapitalistické úspěchy Tomáše Bati a jeho následovníků, kteří z neznámého místa vytvořili centrum průmyslu, kultury, sportu a vzdělanosti. Zlín.
Proč právě Zlín, když se první dělnický prezident narodil v Dědicích u Vyškova? Protože neradostné dětství nemanželského dítěte způsobilo, že Klement Gottwald na toto místo nerad vzpomínal. Přejmenování samotné byla záležitost několika dnů a zcela minula obyvatele Zlína. V půlce listopadu 1948 zorganizovali při příležitosti Gottwaldových narozenin (23. listopadu) zapálení komunisté, kteří stáli v čele národního podniku Baťa a zlínské radnice, dvoudenní podpisovou akci. Sebrané podpisy pak údajně reprezentovaly vůli lidu. Opravdu pouhé dva dny stačily na to, aby se změnil název, který si město neslo po více než 600 let, kdy se poprvé objevuje písemná zmínka o osadě Zlín. Název přestál bez zásahu vládu Lucemburků, Jagellonců, Habsburků, nezměnil jej ani protektorát a nacisté, během pár dnů jej však dokázalo na více než 40 let pohřbít pár nadšených přisluhovačů komunistického režimu.
A jak přišel Zlín ke svému jménu? Na tom se historikové neshodli, ale existuje hned několik lidových verzí, které zaznamenal třeba Karel Pekárek v knize Starozlínské pověsti. Jednu z nich si zde pro zajímavost dovolujeme odcitovat:
Jak Zlín dostal méno
Kdysi přes Zlín táhlo jakési cizí vojsko. Veliká sila ho byla a velice lidi sužovalo. Vybírali výkupné, lidé platili jak múrovatí a už si nevěděli rady.
Jel s tým vojskem také vojevůdce a ten si sebú vézl svojého synečka. Ubytoval se na rynku, rožní dům to býl, a syneček tam bývál s ním. Když to vojsko pořád nepřestávalo sužovat tož si chtěli lidé na nich nejak postihnút. Jeden měšťan, co akorát u něho býval ten vojevůdce, si jednúc v noci počíhal a jak vojevůdce vyjel pryč, tož mu zabil synečka. A utékl.
Ale byla to hrůza. Vojevůdce přijél a dyž tú novinu slyšel, zapřísahál se, že za to velice stresce celé město. Zlín byl tehdy veliký a měl takové výsady, jak třebas Kroměříž nebo Hradiště a Zlíňané jich velice opatrovali.
Na ratúzi jich měli v železných truhlicách. A vojevůdce za to, že mu zabili synečka, nechál si všecky ty výsady donést a spálil ich. Na místě. Jak je fčil socha Floriána, tam byly ty výsady Zlína spálené.
Kdysi se tam cosi kopalo a přišli tam na takový veliký kameň. Byl ještě celý očaděný od ohňa.
Ale to nebylo všecko. Vojevůdce slíbil, že se Zlínu jedenkrát eště víc pomstí, enom jak se vrátí z vojny. Když to bylo takové, tož starousedlíci dali hlavy dohromady a uznésli se, že změníja méno města. Nechtěli byt za jedného zlého člověka trestaní. V Brně to nové méno zapsali do knih a od téj doby se v kronikách nepsalo Zlaté jabko, ale Zlín.
/Ukázka z knihy Starozlínské pověsti, autor Karel Pekárek/
