Chňapne tátu Ladislava za ruku, přikáže zavřít oči a může je otevřít až u plakátu a knihy. „Metallica, vidíš, to jsou borci,“ udivuje okolí malý blonďatý klučík.
Místo pohádek z televize a počítače frčí doma poněkud jiná zábava.
„Honza si klidně sám pouští tvrdou muziku z hudebních kanálů, tančí u toho a napodobuje kytarové kousky svých oblíbenců, nejraději by se oblékal jako oni a nechal si narůst dlouhé vlasy,“ směje se prý už přímo vášní svého mladšího brášky osmnáctiletý Adam.
Když ho maminka vezme do obchodu s hračkami, je hned jasno. Stavebnice? Houpací koník, anebo snad prehistorické třetihorní obludky či Spiderman? Cha cha, Honza jde neomylně.
„Tohle jsou klávesy, chtěl bych tuto kytaru, třeba mají i bicí,“ nutí tátu k pořádné procházce hudebninami.
„Fakt je to zajímavé, tuhle zábavu má od malička, doma hraje, zpívá, jeho vzory by se za něj opravdu nemusely stydět,“ vypráví s nadšením i mírnými obavami, jak to bude s Honzou dál, otec Ladislav.
Honza by prý vůbec nebyl proti, kdyby se ve školce založila jeho první skupina.
Tak snad se malý tvrďák dočká o pár let později. Každopádně talent je třeba rozvíjet.