Dnes je třicetiletá mladá dáma už nějaký čas možná jedinou trenérkou v této zemi, která je šéfkou lavičky mužského závodního týmu. Irena Dudová trénuje fotbalisty Doubrav na Zlínsku. Jarní část sezóny právě začíná.
Nejde v nejmenším o recesi, každý z fotbalistů týmu z třetí třídy potvrdí, že je Irena ženou na svém místě a má plný respekt týmu, který bude bojovat o záchranu soutěže.
Jak jste se vůbec k fotbalu dostala?
Bydlím na vesnici, hřiště jsme měli hned před domem a tak jsem tam s kluky trávila prakticky všechen volný čas. Hrála jsem za žáky v Nedachlebicích a potom jsem v patnácti zamířila mezi děvčata do Otrokovic. Pak, když se klub přesunul do Uherského Hradiště, tak jsem tam putovala i já. Celkem to bylo dlouhých deset let.
Jaký post Vám nejvíce seděl?
Většinou jsem hrála v záloze nebo v útoku, kdo by rád nedával góly. Když jsem pak končila aktivní kariéru v roce 2017 v nižší soutěži v Babicích, povedlo se mi vstřelit v jednom utkání sedm branek, což je osobní rekord.
Co Vás přitáhlo k trénování?
Už jsem si to vyzkoušela u přípravky děvčátek ve Slovácku, v Babicích jsem pak byla hrající trenérkou a když přišla nabídka z Doubrav, tak jsem to brala jako výzvu.
Jaká byla realita u mužů?
Zezačátku to nebylo lehké. A víte proč? Proto, že ani jedna strana netušila, do čeho jdeme, přece jen je to nezvyk, to je jasné. Ale krásně si to sedlo, myslím, že jsme kámoši i mimo hřiště.
Trenér má být kamarád? Nebo kamarádka?
Má to své meze, to je jasné, myslím, že mi respekt nechybí, zeptejte se kluků.
