„Tuhle hokejku mi zlínští hokejisté věnovali k mým devadesátinám, mám na ní podpisy všech hráčů i trenérů, byl to moc hezký dárek,“ vzpomíná na zahradě rodinného domu v Březnici vlastně ne tak daleko od zlínského zimního stadionu.
Pamatuje, když se v roce 1957 otevíral svatostánek hokeje, stejně tak jeho zastřešení, které následovalo počátkem šedesátých let minulého století.
„Návštěvy bývaly úžasné, pamatuji generace hráčů, mnozí z nich už nejsou mezi námi. Chodil jsem na bratry Koželovy, Heima, Bavora, Vodáka, Lešku staršího pak samozřejmě i mladšího, Čajánka, vyjmenoval bych vám všechny trenéry a že jich bylo.“
Na hokej se z Březnice chodilo roky pěšky. „Zvláštní kouzlo měly zápasy v časech, kdy ještě zimák neměl střechu, to byly často sněhové radovánky, odhrnovat sníh jsme pomáhali i my diváci. Léta jsem také jezdil autobusem i autem. Každý rok mám permanentku, nesmí mi uniknout žádný zápas. Chyběl jsem jen, když mne zradilo zdraví, už jsem třikrát té zubaté vyskočil z jejich osidel, snad to ještě nějaký čas vydržím,“ těší se už teď na další sezónu.
V rodině má pochopení, poslední dobou ho vozí na hokej autem už hodně dospělé děti nebo vnuci.
„I v zatím poslední sezóně si kluci zaslouží pochvalu, máme momentálně tým bez hvězd, ale je to mančaft bojovníků, určitě jsme v lize nebyli jen do počtu,“ těší nejstaršího zlínského fandu, který má obrovský přehled.
Návštěvu zápasu bere i jako společenskou událost.
„Nevěřili byste, co všechno se člověk dozví, když sedí se zajímavými lidmi z řad fandů. Jsou to lidé všech možných profesí, od lékařů přes učitele třeba po zedníky, každý máme zlínský hokej v srdci, poklábosíme a nejde jenom o branky, body, sekundy. Hokej je společenský fenomén a jsem moc rád, že jsem u toho mohl víc než šedesát let být,“ vypráví pan Jaromír, když se polaská se svojí vzácnou trofejí, zmíněnou hokejkou, kterou střeží jako oko v hlavě.
