Bývalý fotbalista Podvesné a potom od mladých let až do posledních dnů, kdy pomáhal staré gardě fotbalového Zlína, nepostradatelný, obětavý funkcionář, ponejvíce ale nejen vedoucí mužstva. Znaly ho v dobrém generace hráčů i trenérů, všechny zarmoutila smutná zpráva o Jardově skonu.
„Moc mne to zasáhlo, byl to můj moc dobrý kamarád, výborný člověk. Vždycky, když jsme se setkali, sršel nadšením pro fotbal, měl obrovský přehled, vždy měl úsměv na tváři a v srdci veliký kus kamarádství, víc nechci říkat, je to smutné,“ pověděl dlouholetý trenér Petr Uličný, který ve Zlíně působil dvakrát a ve Fuksovi poznal člověka svoji krevní skupiny.
Jaromír Fuksa měl ještě moře plánů, těšil se na oslavy sta let zlínského fotbalu, nejméně šedesát let svého života zasvětil právě jemu. V pondělí na slavnostním galavečeru měl převzít mezi dalšími pilíři historie i současnosti zlínského fotbalu naprosto zasloužené ocenění. Místo toho mu půjdou početní kamarádi vzdát poslední hold. V pondělí půl hodiny před polednem ve zlínském krematoriu na Lesním hřbitově.
„Jarda to je opravdu kus historie fotbalu ve Zlíně. Pamatuji si, když jsem někdy kolem roku 1983 coby dorostenec dorazil do zdejšího týmu dospělých, nešlo usměvavého čtyřicátníka přehlédnout. Jarda byl tmel, každému pomohl, byl coby vedoucí mužstva naprosto nepostradatelný. Byl bezprostřední a takový zůstal celé ty roky, třeba když jsme dávali dohromady zlínskou starou gardu. Nezkazil žádnou legraci, byl pracovitý, co k tomu více říct, tohle vám podepíše každičký zlínský fotbalista,“ vzpomíná jedna z ikon zlínského fotbalu Petr Klhůfek.
Všechno potvrzuje i autor těchto řádků. Pomalu tu budou čtyři desítky let, co jsme si slibovali, že zajedeme na víno do Ratíškovic, Jarda tam měl moře kamarádů.
Pořád byla práce, rodina, prostě to zatím nevyšlo. Uvidíme, jak chutná nebeské, Jardo, pak si to vynahradíme…
