Dějiny sériových vrahů se začaly psát roku 1888, kdy začal v chudých čtvrtích Londýna řádit Jack Rozparovač. Toto monstrum si namísto zavržení získalo své „obdivovatele“, kteří ho začali napodobovat. V té době termín sériový vrah pronikl do kriminalistiky.
Příčinami nutkání zabíjet se dlouhodobě zabývá PhDr. Andrej Drbohlav, který se věnuje analýze profilu sériového vraha i dalším extrémním formám behaviorální patologie a psychopatologie a také popularizaci tohoto tématu. Jeho přednášky jsou většinou zcela vyprodané. Proto zájemcům, na které se v únoru nedostalo, nabízí ve Zlíně další termín, a to 7. května.
Pane doktore, překvapilo mě, že odborná veřejnost byla na minulé přednášce ve Zlíně zastoupená v publiku jen minimálně. Vybavuji si, že dohromady bylo psychologů, psychiatrů a učitelů či studentů těchto oborů méně než půlka. Jak si vysvětlujete velký zájem laické veřejnosti o tak závažné a chmurné téma?
To máte pravdu. Posluchači jsou vždy velmi rozmanití. Někteří pečují o lidské duše odborně, jiní se snaží porozumět duším, které jejich životy protnuly nebo protínají a další se snaží porozumět sami sobě. Je to téma chmurné a temné. Není je o vrazích, ale spíše o tom, co lidskou temnotu utváří, kde vzniká, čím je živena a jak ji oslabovat a duši zdravě posílit. Jsem vlastně rád i za tu rozmanitost publika, která v závěru přednášky přináší různorodé postřehy a dotazy, jejichž zajímavostí je právě i jiná než jen ryze odborná perspektiva.
Jaká je procentuální objasněnost případů sériových vražd v celosvětovém měřítku?
Objasněnost sériových vražd žel není možné posuzovat globálně, neboť pro ně neexistuje stejná metodologie posouzení, vyšetřovacích metod a dostupných dat a co je rovněž podstatné – ne vždy je řetěz činů vyhodnocen jako sériová vražda a je vyšetřován jako jednotlivé případy. Obecně sériových vrahů v posledních letech ubývá, což je výsledkem a shodou mnoha okolností. Dostupnější terapeutická péče, větší prevence, tedy větší lidská obezřetnost či zdokonalení kriminalistických metod a profilingu. Naproti tomu však extrémně stoupá výskyt jiného fenoménu, který se rovněž řadí mezi mnohonásobné vrahy, ale je významně odlišný od sériových vrahů – řeč je o vrazích masových.
Jak je na tom se sériovými vrahy Česká republika v porovnání se světem?
Statisticky podprůměrně, tedy, a buďme za to rádi, velmi dobře.
Má i Česko ve své historii nějakého svého „Jacka“? Byl/a někdo z nich třeba ze Zlínska?
Zda byl někdo ze Zlínska Vám teď hned a tady nejspíš nepovím, ale jistě i Váš region má mnoho velmi zvláštních kriminalistických příběhů – ty jsou všude. V tuzemských dějinách kriminalistiky nalezneme mnoho kauz, které jsou otřesné nebo kriminalisticky zcela unikátní a jsou známy ve světovém kontextu.
Během přednášky jste zmínil, že jen zhruba 10 % lidí je „normálních“, tedy nepoznamenaných nějakou psychickou poruchou. To spíš vypadá, že divné je nebýt psychopatem…
To je trochu komplikovaná otázka. Předně je poněkud náročné definovat „kdo je normální” a co je to norma, ale vyjmu-li jednu stinnou stránku duše za všechny, a to konkrétně zmíněnou psychopatii, která je souborem velkého množství odchylek od normy, pak je pravdou, že u sériových vrahů toto strukturální narušení osobnosti naleznete u devíti z deseti těchto pachatelů, zatímco v běžné společnosti je dle závažnosti psychopatie v četnosti od 2 až 12 %. To je jen jeden z mnoha rozdílů.
Zavítáte do Zlína i s další přednáškou?
Ano a rád již 23. 10. s pokračováním, které bude na téma jiného profilu a jiných odstínů temné lidské duše. Bude to psychologie masových vrahů.
Vstupenky na přednášku Psychologie sériových vrahů koupíte ZDE.
