Když jednoho dne před pěti lety zašel za svůj režisérský pult naposledy, nemohl tušit, že se život točí v kruhu.
Ne že by se vrátil do práce, kde nechal ve vile Jana Antonína Bati opravdu velikánský kus plodného života, ale cesta ho velmi interesantně zavedla znovu do Žiliny, tedy do města, kde v letech 1964 – 1969 vystudoval a stal se v třiadvaceti letech poprvé inženýrem.
Neobvyklým počinem stejné vysoké školy, dnes už ale názvem Žilinské univerzity, se společně s desítkou tehdejších spolužáků stal podruhé absolventem.
„Měli jsme takzvanou Zlatou promoci, moc si vážím s přáteli spolužáky toho, že nás znovu pozvali po padesáti letech ke druhé promoci. Měli jsme opravdu slavnostní pocity a mnozí z nás slzy na krajíčku,“ vybavuje si dvojnásobný inženýr rozhlasových a lidských věd aktuální krásné a povznášející okamžiky z akademické půdy ve středoslovenském městě.
„Už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla naše vysoká škola velmi unikátní, v pravém slova smyslu federální, přešlo sem mnoho českých pedagogů z Prahy, kde škola působila původně do roku 1962, mezi studenty byli samozřejmě Češi i Slováci, tehdy jsme jakékoliv rozdíly vůbec nevnímali. A při setkání po padesáti letech ani dnes, to je jasné, máme se pořád rádi, i po sedmdesátce žijeme aktivně, ne spolu, ale vedle sebe jako nejlepší přátelé. Jsme přece v jedné Evropě, hodnotí vydařenou inspirativní akci slovenských přátel už dvojnásobný inženýr s tím, že se do Žiliny těší za další půlstoletí.
