Karel Gott ji oslovil už někdy v polovině sedmdesátých let minulého století. „Jako pětiletá holčička jsem poskakovala u televize a posílala mu hubičky, to si pamatuji, z mé strany láska na první pohled,“ vzpomíná Iva.
Když pak dostala coby dospívající dívka na koncertě ve Zlíně od Mistra pusu na čelo… „tak jsem se týden odmítala mýt,“ směje se kráse pubertálních dívčích let.
Od roku 1977 to vzala vážně. „Od těch dob mám doma všechna Gottova elpíčka a pak i spoustu dalších nosičů, ale nemyslím si, že by to bylo až tak výjimečné, Karel Gott je prostě fenomén, znám docela dost kamarádek, které jsou celoživotně v dobrém slova smyslu postiženy podobně a často i více.“
Iva si moc cení fotografií s vlastnoručními podpisy Karla Gotta. „Vděčím jeho osobnímu fotografovi Františku Jiráskovi, se kterým se znám dlouhá léta. Mohla jsem se tak s Mistrem osobně potkat na výstavě jeho obrazů v Holešově a také na koncertě ve Zlíně. Jeho fotek s podpisy si moc vážím. Karel není pozér, je osobitý, má šarm, je navýsost lidský, moudrý, samozřejmě náš nejlepší zpěvák, výborný člověk.“
Karlu Gottovi se teď jen hrnou přání k osmdesátinám.
„Přát zdraví není nikdy fráze, já mu přeji dlouhá léta, často, velmi často na něj myslím, taky ve zlé době jeho nemoci. Zdraví, vitalitu a hodně sil mu přeji i proto, že se jeho děvčata dostávají do věku, kdy tatínka moc potřebují. A budou potřebovat,“ končí Iva při pohledu na fotografie u sebe v kanceláři.
