Dlouhá léta se věnujete osudům více než 1200 studentů zavlečených v listopadu 1939 do koncentračního tábora v německém Sachsenhausenu po protiněmeckých nepokojích na pohřbu studenta Jana Opletala. Kdy jste s tím začal?
Ono to bylo vlastně víceméně tabu i za bývalého režimu. O to více mne to zajímalo. Nějaké tři roky před sametovou revolucí v roce 89 jsem se začal osudy studentů zabývat. Byl jsem mladý, ale šel jsem do toho s opravdovým zájmem, pokud možno do hloubky. Ti lidé měli z koncentráku veliké celoživotní trauma. Ale když viděli, že nejdu po povrchu, že mi jde o jejich osudy do hloubky, otevřela se jejich srdce a vznikla kniha Ráno přišla noc. Soustřeďuje vzpomínky zhruba dvou set pamětníků
Mimochodem tu jste prezentoval v listopadových dnech 1989 a v Praze jste byl coby dvaatřicetiletý mladý autor u toho, když začínala revoluce.
Tehdy se mne po besedách o knize studenti ptali, jak by měla vypadat vzpomínka na 50. výročí událostí z roku 1939, které mimochodem cíleně vyústily v uzavření českých vysokých škol. Navrhl jsem jim Albertov, tak jako před oním půlstoletím, no a pak už se valily dějiny. Samozřejmě jsem byl v tom průvodu i na Národní.
V roce 1939 šlo o studenty, o padesát let později zase. Dnes jste mimo jiné vysokoškolským pedagogem. A o studenty jde Vám. Jací dnes jsou?
Samozřejmě, že různí. Učím žurnalistiku, kterou jsem sám kdysi vystudoval. Nejsem skeptik, ale někdy se nestačím divit. Zadal jsem třeba studentům téma o životě v Československu před rokem 1989. Docela jsem hleděl. Připadlo mi podle výsledků jejich práce, že jsme dopoledne žili na v uranových dolech v Jáchymově, odpoledne v gulagu a v noci jsme spali na zemi. Děsím se toho, že míra obecného vzdělání je čím dál slabší a slabší.
Třeba za to nemohou jen pedagogové, ale i novináři…
Obávám se, že je to kus pravdy. Není nic nového, že je žurnalistika veliký fenomén manipulace. Dnes je dobrý novinář ten, který nachytá politika u milenky, nikoliv autor kvalitních komentářů. Ale ať to nehážu jen na vaše a mé kolegy. Pokud mi bude studentka kulturologie, tedy vědy o kultuře, tvrdit, že jediným pořádným uměním je reality show, pak je to opravdu k zamyšlení.
Studenti se tedy prolínají celým Vaším činěním. Jsou méně vzdělaní než v roce 1939 nebo 89?
Do značné míry to platí a je to hodně o pedagozích. Nemohu si pomoct, ale v jejich nové generaci prostě kvalita chybí. Ne vždy, ale často.
…a proto utíkáte do světa niterní poezie, jako třeba ve sbírce Šepoty kroků, kterou prezentujete tady ve Zlíně…
Vůbec to není o zmaru, kdepak. Poezie je velmi specifická věc. Je to jakási osobní zpověď sám sobě, Bohu, blízkým, společnosti. Literatura faktu, které se věnuji stejně rád je možná pracnější, hlubší, přináší názory. Ke Šepotu kroků mi napsala doslov moje dobrá přítelkyně Jarmila Minaříková. Vzácná žena, mimochodem výborná pedagožka, díky jí za to.
