Mezi krojovanými v civilu, ale s nepřehlédnutelným kloboukem na hlavě, byl i zdejší v minulosti dlouholetý starosta Jan Pijáček. Radost, kterou měl, z něj byla přímo cítit.
„Loni to bylo smutné, letos dlouho na vážkách, jsme moc rádi, že se Jízda králů jede. Sám mladý král si musel rok počkat, legrůti taky, jsou to skvělí kluci. Jinak samozřejmě jako jejich vrstevníci umějí i rošťačit, ale když jde o tradici, jde zodpovědnost na první místo. A věřím, že to tak bude i v dalších generacích, třeba jejich dětí,“ vypráví hrdě.
Letošním, a vlastně i loňským králem, je desetiletý Pepík Pavelčík. Tradiční růže v ústech, povídat nemůže, ale k ruce má tátu, ten mu vede i tříletou klisničku, na níž mladý král spoustu hodin odsedí.
„My jsme se těšili už jen z toho, že se letos jízda pojede, ale nemyslete, ještě v dubnu to jasné nebylo,“ vypráví královský otec. Moc toho prý v minulých dnech při přípravách nenaspal, na neděli se ale vyspal dobře. „Je to potřeba, nezdá se to, ale celý den je moc náročný, to ví každý, kdo okusil přípravy i vlastní jízdu.“
Mezi družinou legrůtů cvičí (možná i ničí) při vyvolávání hlasivky také Ivo Koníček.
„Jak je na koníčku, mladý pane Koníčku?“
„No, řeknu vám upřímně, že mne bolí zadek, ale vydržím, máme před sebou ještě dlouho cestu,“ vypráví poněkud poškozeným hlasem. „Ve středu maturuji, musím ho dát do pořádku,“ směje se devatenáctiletý mládenec s tím, že teď ale rozhodně při vyvolávání nepovolí.
Jízda králů měla ideální, chladnější počasí. „Tohle se vydařilo, pamatuji také čtyřicet stupňů, to bylo pro krojované fakt peklo,“ ohlíží se do přebohaté minulosti Jan Pijáček.
Před rovnými sto lety byl v sedle královského koně tak jako letos také Josef Pavelčík. „Snad je to symbolické, tehdy v roce 1921 skončila pandemie španělské chřipky, tak snad letos chlapec stejného jména i příjmení Josef Pavelčík zažene pandemii covidu,“ přeje si Pavelčík starší.
