Nedávno jste v plném tempu slavil sedmdesátiny, jak vás to pořád baví na hřišti?
Baví, pořád a bolí, čím dál více. Ve dvaceti jste plni síly, po padesáti letech leccos pobolívá, ale ta láska k fotbale ve mně a v mých kamarádech pořád zůstává. Takže jsem se do Bystřice pod Hostýnem moc těšil.
Jde řeč o vašich velkých úspěších. Ve vší skromnosti, prosím, připomeňte.
Měl jsem to štěstí, že jsem získal zlato na mistrovství Evropy v Bělehradě. Za čtyři roky bronz na ME v Římě, zlato na Olympijských hrách téhož roku v Moskvě a postoupil jsem i na mistrovství světa v roce 1982, třebaže tam nám kousek k postupu ze skupiny chyběl.
Úžasná sbírka, tituly s Duklou a tak dále, kde ty trofeje máte?
Nijak je neschovávám, doma v bytě, rád se na ně mrknu, ale žiju samozřejmě přítomností.
Jak vzpomínáte na své spoluhráče za zálohy, všichni jste měli reprezentační parametry…
Standa Pelc a Olda Rott, plejeři jako hrom. Olda je dodnes velmi sportovně aktivní. Jinak Dukla tehdy měla hodně dobrý mančaft, třeba v roce 1978 jsme v poháru UEFA vyřadili italskou Vicenzu a pak anglický Everton.
A ve třetím kole dostali nakládačku 4:1 na hřišti německého Stuttgartu…
Jo, jo a na Mikuláše v pořádném mrazu jsme je na Julisce vyřadili před 30 000 diváky 4:0.
Tak to jsou věci, kdo ještě tehdy hrál za Duklu?
Pamatuji ještě Ivo Viktora v brance, pak například Karla Stromšíka v tom památném domácím utkání, v obraně hráli třeba Luděk Macela, Václav Samek, Jožka Barmoš, Honza Fiala, nerad bych na kohokoliv zapomněl, útok byl tedy hodně interesantní. Láďa Vízek, Zdeněk Nehoda a Mirek Gajdůšek, Moraváků celá řada, tak se na Moravu a fotbalový míč zase těším.
