Úroda vypadá podle paní Marie Cíchové velmi slušně, práce je opravdu hodně. A když se holky dají do akce, pomalu jejich tempu nestačí traktor s velkou vanou.
„Sbíráme podle odrůd, začínali jsme rulandským šedým, teď pokračujeme bílým, práce je pořád, sklizeň zdaleka nekončí,“ vypráví starší dcera paní Marie Alena s tím, že jsou úkoly pěkně rozděleny a vedle šesti žen a dívek má důležité slovo v jejich vinařství taky brácha Václav.
U Cíchů je ovšem úplně nepřehlédnutelnou postavou babička Marie. Ta má absolutně nejvíce zkušeností.
„Do vinohradu chodím, věřte nebo ne, už sedmdesát let. Jako maličkou holčičku mě tam začali brávat naši a vlastně to nebylo jinak ani u mých tří děti, stejně tak u další generace. Dnes tu mám vedle obou dcer taky vnučky Karolínu, Elišku i Marušku,“ přehlíží babička celou jedinečnou dívčí sestavu s tím, že v kočárku je další pokračovatelka rodu.
„Já jsem se vinařkou vyučila, spoustu let jsem pracovala v družstvu třeba jako sklepmistrová. Nikdy jsem nic jiného nedělala, proč taky, tomuto rozumím a věřím, že to ještě bude delší čas pokračovat,“ vypráví paní Marie.
Mamince jsou nejen při sklizní k ruce obě dcery Alena a Marie.
„Naše mamka je prostě mamka, těžko vám to blíž popíšu, ona je nenahraditelná, pracovitá, rozumí oboru, moc nám to klape,“ říká za obě Alena, která se původně vyučila švadlenou, ale v rodinném vinařství už je na plný úvazek.
Když má paní Marie odpovědět na otázku, zda je ve víně pravda, jak se traduje, vysvětlí to po svém.
„Možná ano v tom smyslu, že někdy člověk, když je mírně ovíněn, řekne, co považuje za pravdu. Ale vidím to spíše ještě trochu jinak. Ve víně je naše země, pot, práce a je to vlastně celý náš život,“ vyznává se k celoživotní profesi i lásce.
