Začněme od konce, jak Tomáš v té velesilné sestavě podle vás může dopadnout?
Já považuji za velký úspěch už jeho postup do finále, moc bych si přála a věřím tomu, kdyby skončil do desátého místa.
Jak emotivně prožíváte jeho vystoupení?
Hodně, to víte že ano, křičím, tisknu, co se dá, až mne musí Tomův straší brácha, můj druhý syn Jan, zklidňovat. Ale stejně to má marné (úsměv).
Jak to vlastně bylo s Tomovými hradišťskými atletickými začátky?
Ono to zase není tak dávno, je mu dvacet, začínal někdy v osmé třídě. Trenér tehdy řekl, že už je moc velký, tak že půjde běhat. To se teda trefil.
Copak má syn rád kromě atletiky?
Určitě hlavně atletiku, té dává fakt všechno, ale snad i maminku a její palačinky, nasladko i naslano.
Co říkal v telefonu na postup do finále?
Bylo to moc hezké povídání, byl šťastný, ale prozradil mi i to, že nejdříve vůbec nevěděl, že postupuje, o to je to všechno příjemnější.
Jinak Tomáš překonal před pár dny i půlstoletí starý „vousatý“ rekord Dušana Moravčíka na 3000 metrů s překážkami, to potěší, že ano?
To tedy ano, bylo to veliké a moc milé překvapení, teď se tomu času hodně přiblížil i v Římě v tom úspěšném rozběhu.
Kluci Hradišťáci, tedy váš Tomáš společně s Petrem Meindlchmidem, zažívají úžasné Mistrovství Evropy, určitě to bude i trenéry…
Určitě, je obdivuhodné, že se věnují atletice po své práci. Jak Tomův trenér Ivan Ressler, tak Petrův Jirka Brázdil. Je to důkaz, že i na menším městě se dá dělat velká atletika.
Až se vám úspěšný syn vrátí domů, copak maminka připraví?
Pusu dostane určitě a pak na talíř to, co si řekne, palačinky by chybět neměly, ale výběr bude jistě širší.
