Paní Pavlíková se v domově Na Bělince stará o tzv. domácnost, v níž žije devět těžce mentálně a fyzicky postižených dětí ve věku od tří let až do dospělosti.
„My bereme naše děti jako zdravé, tak se k nim i chováme a považujeme je za sobě rovné. Chceme po nich věci přiměřené jejich věku, přičemž samozřejmě respektujeme jejich limity. Co bych požadovala po svém stejně starém dítěti, očekávám i od těchto chlapců a dívek. I když leží v kočáře, i když se nemohou hýbat a špatně se jim komunikuje, můžou plnohodnotně vnímat okolní svět a intenzivně prožívat podněty, které k nim přicházejí,“ říká paní Pavlíková.
Se „svými dětmi“, jak označuje svěřené klienty, pracuje podle individuálního aktivizačního plánu, který má každého jedince vést k co největší míře samostatnosti. Součástí denního programu je dopolední vzdělávání ve speciální škole a potom zájmové aktivity a samozřejmě rehabilitace. Nechybí canisterapie, vycházky, respektive vyjížďky či návštěvy kulturních akcí.
„Všechno pro nás bylo mnohem těžší v době covidu, když jsme museli zvládat výuku distanční formou. Tato práce je poměrně značně fyzicky náročná, a někdy večer, když přijdu domů, bývám hodně unavená, ale mám tuto práci opravdu moc ráda, je krásná. Dělám něco smysluplného, pomáhám někomu vést ho k samostatnému životu,“ svěřuje se paní Jana. Společně se svými kolegy vytváří klientům nejen jakési dočasné zázemí, ale vlastně i domov.
Některé děti vůbec nejsou v kontaktu se svou vlastní rodinou, ale ti, kteří tuto možnost mají, prožívají prý chvíle setkání velmi intenzivně. „Vidíme, že když přijede maminka, děti na vozíčku doslova skáčou radostí. Poznáme, jak jsou šťastné,“ usmívá se Jana Pavlíková.
„Pracuji Na Bělince sedmnáct let a nejen pro mě, ale i pro mé kolegy, je tato práce posláním. I když toho někdy máme plné zuby, rozumíme si, jsme naladěni na stejné vlně a dáváme si vzájemnou podporu. Když vidíme pokroky našich dětí, všechna únava z nás opadne a dává nám to energii pokračovat,“ říká paní Pavlíková.
Přála by si, aby se i veřejnost – tak jako ona a její spolupracovníci – dívala na mentálně a zdravotně postižené bez lítosti a bez rozpaků. „Jsou to úplně normální lidé a tak bychom k nim také měli přistupovat,“ uzavírá Jana Pavlíková.
