Vážený pane profesore, jak vypadá Vaše sbírka veteránů?
Snad dobře, mám respektive s ženou máme tři klasické velorexy, k tomu ještě jejich předchůdce, velmi vzácného oskara. Je to ještě před znárodněním výrobek bratří Stránských.
Sbírka je jistě rozměrnější, copak ještě prozradíte?
Mám třeba sbírku Jaw, motocyklů, kdysi světově slavných. Říkal jsem si, že žiju v Česku, tak nebudu sbírat Harleye. Mám ucelenou řadu od mopedu přes pionýra až po pětistovku, ale hlavně řadu předválečných skvostů.
Veteráni jsou úžasní, platí to ve více slova smyslech. Vy se cítíte být v nějaké ohledu veteránem?
Jistě, hlavně v atletickém. Zrovna v tomto směru musíte přijmout něco, čemu se říká stárnutí. Ty časy se pořád zhoršují a to se prosím docela snažím trénovat. Svůj maratónský rekord už asi nepřekonám, čas 3 hodiny 14 minut mne ale docela naplňuje dobrými, hrdými pocity. Stejně jako nedávné druhé místo mezi sedmdesátníky na populárních Běchovicích.
Ve Zlíně Vás vídáme na Bugatce. Vnímáte tu krásu?
Jezdím s touhle krásnou bugatkou, doma mám podobnou, převoz by nebyl jednoduchý. A tak mne moc těší, že mi svého krasavce půjčuje kamarád Ladislav Samohýl. Jde o třetí nejstarší dochovaný pojízdný exponát značky na světě, z roku 1911, moje buginka je o dva roky mladší. Jízdu s takovými vozy si užívám, kochám se, s tím se nezávodí.
Pane profesore, proč to Vaše srdce, takhle tíhne k veteránům na kolech?
Jsem přesvědčen o tom, že je naší povinností zachovat ty nádherné výrobky našich předků. To proto, abychom dokumentovali jejich dávný um. Pro příští generace. Mám třeba Jawu z roku 1938 a ta má původní chrom. Motorka stará 83 let a jako nová.
