Karel Saitl byl z oceli. Jako by mu činky darovaly za častá zdolávání kus sebe. Sílu, vytrvalost, pevnost a nezdolnost.
Karel se dožil úžasných pětadevadesáti let. Ještě koncem minulého roku býval k vidění, jak si to šlape svým Zlínem. K ruce měl doma vždycky svoji skvělou paní Janu, na kterou nedal dopustit ani v dobách největší slávy.
Ovšem u tohoto vzpěrače a lamželeza, který ohýbal činky až do svých pětaosmdesáti ve velkém stylu v tělocvičně tvrdých chlapů ve Zlíně a pak vždycky cvičil alespoň pro sebe doma, je přetěžké určit, kdy měl onu největší slávu.
Možná v roce 1952, na helsinské olympiádě, kde se radoval ze zlatých medailí manželů Zátopkových. Ale taky ze svého desátého místa, nejlepšího mezi tehdejšími československými vzpěrači. Anebo o rok později, kdy bral evropské stříbro a světový bronz na mistrovství světa ve Stockholmu. Pak reprezentoval až do začátku šedesátých let.
Jenže u Saitla to je s tím určením opravdu složité. Když se totiž později dal na závody veteránů, stával se v jejich tabulkách v přepočtu na svoji váhu často nejlepším z nejlepších. Tak to šlo desítky let. Zlínu dělal dlouhatánskou dobu čest a slávu. Zachoval si skromnost a přívětivou tvář.
S Karlem Saitlem se rodina i přátelé rozloučí v obřadní síni zlínského krematoria v pátek 17. ledna.
