Návštěva bazaru v Mahdii, tuniském přímořském městě, kam vás od hotelu na pláží šupne otřískaným taxíkem snědý muž příjemného zevnějšku i chování za deset dinárů, se nezapomíná.
Už třeba proto, že se vaše protahování se spoustou nakupujících a klidně řekněme „očumujících“ mísí s neuvěřitelně vitálním křikem prodejců, kteří od rána do večera lákají na své produkty, mimo jiné na ovoce a čerstvou zeleninu, báječné olivy a mnoho dalšího.
Jen si tu musíte dávat pozor. Jako cenná rada se ukázalo upozornění průvodkyně cestovky na to, že ten, kdo nakupuje na bazaru, musí smlouvat, když ne, je ochuzen. O peníze i zážitek z onoho aktu. Výsledkem nákupu koření pak opravdu byla třetinová cena z té původní…
A v celé té krásné vřavě si můžete zajít přeci jen na chviličku do relativního klidu. Tady nezní jen obligátní a naučené: „ahoj, jak se máš“, ale udiví vás jiná věc. Sice lámanou, ale docela srozumitelnou češtinou vás vyloženě potěší majitelka obchodu Fatima.
„Jak to, že umím češky? No češky není těšky,“ povídá s úsměvem.
Podle ní je to tím, že se tu léta pohybuje spousta Čechů a ona se prostě jen tak naučila. To ovšem, Fatimo, klobouk dolů, nebo spíše typicky tuniský slamák.
To průvodce třetím největším světovým koloseem v El Jemu dalších pár kilometrů odsud je na tom s češtinou ještě daleko lépe. U drobného staršího muže se věci jazykové mají poněkud jinak.
„Já umím česky proto, že jsem u vás delší čas pobýval a nejvíce jsem pochytil, představte si, v pražských hospodách,“ směje se Miled.
Tunisko jinak nabízí památky také v Kartágu, výlety do pouště a když na velblouda jen na skok, pak klidně kdekoliv, možno i na pláži, projížďka vyjde třeba na dvacetikorunu neboli dva, dva a půl dináru.
Moře je v Tunisku nádherné, teplé, vlny mírné, medúzy výjimečné, ale zlobivé. Hotely kvalitní a strava v nich vynikající.
