Paní Heleno, nabízíte knihu, kde je uschováno více než půlstoletí dění kolem rozhlasové zábavy. Kdypak jste do jistě milované rozhlasové budovy v Praze poprvé vstoupila?
Už to je nějaký ten pátek i sobotu(úsměv). Já jsem se vydala do dnes i tehdy ikonické budovy Vinohradská 12 před padesáti dvěma lety. Coby dívenka sotva třiadvacetiletá.
Brala byste, kdyby vám bylo znovu oněch sladkých třiadvacet?
Jejda, určitě ano a dokonce bych tedy, pokud bych měla tu volbu, oželela i tuhle knížku.
Neželte, želet se nemá. Jak moc práce vám dala knížka právě pokřtěná Vincentkou?
Tak je tu více než padesát let zkušeností, setkávání se s mistry zábavy. Tak mne k tomu částečně dovedli známí a ještě něco. Pořád byť už ne kmenově pracuji v rozhlase, často se dostanu do archivu zábavných pořadů pro stanice Dvojka a Pohoda. A řekla jsem si, vždyť takové veličiny humoru jako byl třeba Jiří Štuchal nebo Bedřich Zelenka už málokdo zná. Tak jsem je spolu se spoustou dalších chtěla trochu připomenout.
Co vás celý život bavilo a baví na poli rozhlasové zábavy?
Ta práce na zábavě je moc zábavná. Dělala jsem redaktorku i dramaturgyni pořadů. Byla jsem maličko v zákulisí, kdy jsem ty stovky pořadů připravovala. Moc mne bavilo dělat scénáře a vymýšlet si, jak má pořad vypadat.
Paní Heleno, měla jste jedinečnou možnost poznat neskutečně množství rozdavačů dobré nálady na rozhlasových vlnách. Takže otázka přetěžká, kdo vám nejvíce utkvěl v paměti?
Těžké, ale prosím. Vladimír Menšík. Mohla jsem si s ním dokonce potykat. A pozor, mohla jsem mu, když odcházel do televize (prý proto, že má moc dětí a rozhlas by ho neuživil), hrábnout do vlasů. Tak jako teď vám.
Tak to mne nesmírně ctí, na čem pracujete teď, v době „poknihové“?
Jsem doma v archivu. Připravuji z něj mimo jiné pořady o cestování osobností a pak taky vánoční a silvestrovské pořady.
To bývala výkladní skříň rozhlasové zábavy, viďte…
Přesně tak, byla, je a snad i bude.
