Rodiče se málem nevzali kvůli rozdílné víře
Ludmila Janková, roz. Bučková, se narodila 16. srpna 1939 ve Slavkově pod Hostýnem, jako nejmladší ze tří dětí Pavla a Ludmily Bučkových. Otec pocházel z Rusavy, jeho rodina patřila k evangelíkům. Živil se jako dělník, později se stal mistrem v bystřickém podniku Impregna. Matka se narodila do rodiny katolické a její rodiče svatbě zpočátku nepřáli. Po narození prvního syna se vztahy v rodinách urovnaly a mladí lidé se mohli vzít. Otec souhlasil, aby byly děti vychovávány v katolickém duchu.
Malá Ludmila se narodila už do Protektorátu Čechy a Morava, zanedlouho měla začít druhá světová válka. Hned v jejím počátku se matčin bratr, Václav Mikšík, rozhodl utéct přes hranice. Byl dopaden a celých šest let války vězněn. Prošel i koncentračním táborem Osvětim.
Roku 1943 dokončili rodiče stavbu domku ve Slavkově, doposud žili v pronájmech. Získat stavební povolení bylo za války obtížné, stavěli proto pouze přístavbu k domu matčiny sestry, proti čemuž úřady nic nenamítaly. K raným dětským vzpomínkám Ludmily Jankové patří i ta na stěhování, které absolvovali za pomoci žebřiňáku, taženého kravami.
Nejlepší kamarádce nacisté popravili otce
Válka se začala ve Slavkově a okolí výrazněji projevovat v roce 1944, kdy probíhalo masivní letecké bombardování Německa spojenci. 25. listopadu 1944 spadla při přeletu bombardérů letecká puma mezi Bílavskem a Hlinskem. Zasáhla západní úpatí kopce Chlum, kde vznikl kráter. „Nejstarší bratr se tam utíkal podívat, přinesl pak domů kousek nějakého železa,“ vzpomíná Ludmila Janková.
Součástí odboje proti nacistickému Německu byly i partyzánské jednotky operující v Protektorátu Čechy a Morava. Na podzim a v zimě 1944/45 se čím dál zřetelněji projevovala přítomnost partyzánů v Hostýnských vrších. Pohybovaly se zde např. oddíly 1. československé brigády Jana Žižky.
Bučkovi bydleli na okraji obce, do odboje zapojeni nebyli. Ludmila Janková si vzpomíná, že jednoho večera se u nich objevila skupina mužů, kterým matka dala meltu a chléb. Rodiče pak žili nějakou dobu ve strachu, zda nešlo o konfidenty nasazené gestapem. V březnu 1945 ještě gestapo zatýkalo odbojáře v nedaleké Bystřici pod Hostýnem. V dubnu 1945 nacisté popravili za pomoc partyzánům otce Ludmiliny nejlepší kamarádky, Oldřicha Doláka. Počátkem dubna už bylo jasné, že se blíží fronta. Slavkov byl osvobozen 6. května 1945. Ludmila vítala osvoboditele květinami, spolu s ostatními, na zahradě zrovna rostly petrklíče.
Otec vstoupil do strany, matka chodila do kostela
Po válce začala Ludmila docházet do místní dvoutřídky. „Ve třídě byly dva ročníky, dost jsme pochytili od těch starších,“ popisuje. Ve Slavkově prožívala s bratry klasické, hezké dětství. Chodívali na maliny, do lesa, hráli si venku.
Roku 1946 proběhly první svobodné volby, ve kterých zvítězila KSČ. O dva roky později se její představitelé dostali k moci. „Tatínek byl sociální demokrat, po sloučení stran vstoupil do KSČ, starší bratr také,“ vzpomíná. Maminka s dětmi dále docházeli do kostela.
Roku 1950 začala Ludmila navštěvovat měšťanku v Bystřici pod Hostýnem. Jako děti změnu režimu příliš nepociťovali. Zpočátku ještě výchova nebyla koedukovaná a chlapci a dívky se učili zvlášť. Když vycházela osmou třídu, zrovna se rušily třídy deváté. Žáci mohli jít buď rovnou dále studovat nebo po dobu jednoho roku navštěvovat jednoletý učební kurz. Ludmila kurz absolvovala a po jeho skončení se hlásila na gymnázium do Holešova (tehdy jedenáctiletá SVVŠ). Díky otcově členství v KSČ neměla s přijetím problémy. V průběhu studia musela vstoupit do SSM. Vzpomíná si, že celá jejich třída šla místo ve svazáckém k maturitě v „civilu“.
Po maturitě chtěla studovat pedagogickou školu. V tomto období od rodiny odešel otec. Matka, která byla dosud v domácnosti, si musela rychle najít práci. Také Ludmila místo vysněného studia nastoupila rovnou do zaměstnání. Začala pracovat na Odboru výkupu zemědělských výrobků v Holešově, kde panovala prorežimní atmosféra. „Představte si, že jdete na WC, tam přijde kolegyně a řekne Vám: Čest práci!“
Mnohem horší bylo, když musela jako osmnáctiletá začít chodit přesvědčovat zemědělce ke vstupu do JZD, ačkoliv o správnosti takového rozhodnutí nebyla sama přesvědčená. „Jednou jsme byli v Martinicích, nechtěli nás pustit, můj kolega byl takový, že to obešel zadem, bylo to trapné,“ vzpomíná. Dlouho zde ale nepobyla, brzy onemocněla tuberkulózou. Následovalo šest týdnů ve vizovické nemocnici a půl roku v sanatoriu ve Valašském Meziříčí.
Nevím, jak dlouho byl na samotce, návštěvu neměl šest let
Po návratu pracovala pár měsíců na obecním úřadě v Rusavě jako administrativní pracovnice. Poté nastoupila jako účetní do bystřického podniku Loana. Roku 1960 udělil prezident Novotný amnestii politickým vězňům. Do podniku nastoupil Jaromír Janek, jenž strávil šest let v příbramských uranových dolech za šíření protirežimních letáků. Brzy se stal vedoucím směny. S Ludmilou se seznámili na bramborové brigádě. Když se dali do řeči, vyprávěla mu, že byla na rekreaci. Odvětil, že on také, ale v jeho případě byla trochu delší. Tehdy pochopila, že mluví o vězení. O něco později dostal v práci poukaz na zimní rekreaci. Zeptal se, zda by poukaz nedali i Ludmile, nakonec odjeli oba a začali spolu chodit.
O svém věznění moc nemluvil. V roce 1954 jej odsoudili v politickém procesu v Hradci Králové, v němž bylo souzeno dalších asi dvacet sedm lidí, a označili jej za strůjce činnosti protistátní skupiny v Bystřici pod Hostýnem. Odešel s nejvyšším trestem odnětí svobody na třináct let, z nichž si odseděl šest let. „Říkal, že nejhorší dny byly na samotce, nevím ale, jak dlouho tam byl,“ vzpomíná Ludmila Janková.
Trest si odpykával v nápravně pracovním táboře Bytíz, kde obsluhoval bez ochranných pomůcek malou lokomotivu, převážející vytěženou rudu. Za celých šest let neměl ve vězení jedinou návštěvu. Pro jeho maminku bylo obtížné vyřídit si povolení. Manželova nejstarší sestra žila v Praze, její manžel pracoval na Ministerstvu průmyslu. Z Prahy by to do Příbrami měli blíž, ale po jeho zadržení přerušili s Jaromírem Jankem všechny styky.
Na pracovní postup mohl zapomenout
Vězení a práce v rizikovém prostředí bez ochranných pomůcek si vybralo svou daň. Manžel paní -Jankové později trpíval krutými migrénami. Přesto ho vězení nezlomilo. Ludmila Janková na svého muže vzpomíná jako na čestného, férového člověka, na kterého se mohla vždy spolehnout. Když ji zpočátku vztahu doprovázel do Slavkova, ptal se jí ještě, zda se nebojí jít přes les s kriminálníkem.
Mezitím se Ludmilin otec vrátil k rodině. Tou dobou už byl nemocný, lékaři mu museli amputovat nohu pod kolenem. Po této události se uzavřel do sebe, nechodil mezi lidi. Když rodiče zjistili, že je vyvolený jejich dcery dobrý člověk, neměli proti vztahu námitek. Otec pak s Jaromírem hrával šachy. Ludmila s Jaromírem se vzali asi rok po seznámení. Po svatbě žili v malém pokoji u manželovy matky v Bystřici pod Hostýnem. V domě bydleli ještě dva manželovi sourozenci.
Po narození syna Petra se Ludmila Janků na čas vrátila k rodičům, manžel zatím rekonstruoval dům v Bystřici. Později se naskytla možnost postavit dům svépomocí. Stavba trvala dva roky, když byl dům hotový, na světě už byla pár měsíců i dcera Šárka. Manžel pracoval v továrně Loana jako vedoucí směny, na místo mistra už však kvůli své minulosti dosáhnout nemohl. Jako vyučený hodinář časem nastoupil do prodejny Klenoty a věnoval se původnímu řemeslu. Ludmila Janková zůstala na pozici účetní až do důchodu.
Chvilkové uvolnění pražského jara ukončil v srpnu 1968 příjezd vojsk Varšavské smlouvy, následovala tvrdá normalizace. 21. srpna vypravovala Ludmila Janková dceru do jeslí, když na ni sousedka zavolala, aby si pustila rádio. Váhala, zda má dceru do jeslí odvést a jít do zaměstnání. Vzpomíná si, že nikdo nevěděl, co se vlastně děje. Nakonec do práce šla.
Režim dceři málem znemožnil studium
S normalizací začaly probíhat prověrky v zaměstnání, Ludmilu Jankovou opakovaně přesvědčovali ke vstupu do KSČ. Argumentovala tím, že je věřící. Mladší dcera Šárka měla i jako jedničkářka problém s přijetím na pedagogickou školu, protože chodila do náboženství. Rozhodla se tedy pro gymnázium, kde to také nevypadalo nadějně. Nakonec se za dceru přimluvil ředitel školy, s ohledem na její vynikající prospěch. Nejstarší syn Petr se vyučil automechanikem, nejmladší Dan už problémy s přijetím na školu neměl, zvolil učební obor s maturitou a vyučil se prodavačem.
Manžel zemřel předčasně v roce 1981, ve věku 53 let. V důsledku práce v uranových dolech onemocněl rakovinou. Po jeho smrti na Ludmilu Jankovou v zaměstnání znovu zkoušeli tlačit ohledně vstupu do strany, jelikož se domnívali, že ji dříve manžel ovlivňoval.
Přišel rok 1989. Blížící se konec režimu předznamenaly už lednové protesty během Palachova týdne. 28. října, v den výročí vzniku republiky, jela rodina na přísahu syna Dana do Karlových Varů. Cestou se chtěli zastavit v Praze na hřbitově. Veřejná doprava ve městě nefungovala. Když přicházeli ke Staroměstskému náměstí, viděli srocení lidí. Policie vůči demonstrujícím použila vodní děla. Utíkali se schovat, naštěstí je nějaká žena pustila do domu.
Listopadové události pak už sledovala v televizi. Byly potvrzením slov jejího muže: „Držte se svého přesvědčení, když víte, že je správné.“ V roce 2019, v době natáčení pro Paměť národa, žila v Bystřici pod Hostýnem.
Příběh Ludmily Jankové jsme mohli zaznamenat díky podpoře města Bystřice pod Hostýnem a Zlínského kraje. Pokud máte ve svém okolí někoho, jehož životní příběh by neměl zůstat zapomenut, kontaktujte nás! jitka.andrysova@postbellum.cz , tel: 777 763 388
S dalšími příběhy se můžete seznámit také v rámci expozice Institutu Paměti národa v Olomouci, Bezručových Sadech, která je pro veřejnost od září otevřena od pátku do neděle, od 14 do 18 hodin.
Autorky: Hana Langová/Helena Kaftanová, Paměť národa Střední Morava
