Uherskohradišťský malíř Jan Hladký v úterý 27. července oslavil významné životní jubileum. I ve svých devedesáti letech je stále plný ernegie a životního elánu. Jako umělec, který na plátnech zvládne zachytit mizející krásu mnohdy zapomenutých koutů Slovácka, je známý už mnoho let. Profesemi byl Jan Hladký ovšem původně letecký konstruktér a pedagog.
„Já jako poslušný synek jsem se učil v obecné škole, měšťanské škole a pak na gymnáziu. Vždycky jsem byl zamilovaný do letadel, ale taky jsem maloval. Máma říkala, malovat můžeš vždycky, udělej si pořádnou školu!” zavzpomínal na své začátky umělec Jan Hladký, který na radu své maminky vystudoval čtyři vysoké školy, přičemž ani jedna nebyla umělecká. Malování se ovšem stalo jeho celoživotní láskou. Sám říká, že měl pouze dva učitele – přírodu a srdce.
Umění se Hladký plně věnuje od roku 1983. Svá díla vystavoval nesčetněkrát nejen v naší republice, ale po celém světě. “Malířství není o tom, že je někdo akademický malíř. Třeba takoví Rembrandt nebo Picasso vůbec akademii neměli a co to bylo za mistry! Dnes se za titul spousta lidí schovává. Obraz je otázkou citu, to musí mít člověk v srdci,” pokračuje Jan Hladký.
První obraz rodák z Dubňan na Hodonínsku namaloval už v septimě na gymnáziu. Svůj výtvor z olejových barev na plátně z maminčina prostěradla má dodnes uschován. Umělecká díla dodnes tvoří pro lidi, kterým se mají především líbit a dělat jim radost. Nejraději dokumentuje mizející svět – zapomenutá zákoutí, dvorky a chaloupky, které už nikdo znovu nepostaví. A kromě malířství se věnuje také hudbě.
“Já hraju od patnácti let na harmoniku. Muzika povznáší na duši. Když mám splín nebo jsem naštvaný, sednu a zahraju si. Všecko se odfoukne pryč. Kvůli tomu to dělám,” dodává s úsměvem Hladký.
Kromě harmonik hrál Jan Hladký také na čelo a housle. A jaký je jeho recept na spokojený a dlouhověký život? Malíře ve skvělé kondici drží podle jeho slov právě malba, harmoniky a milovaná žena, se kterou jsou svoji už přes šedesát let.
