Na začátku celého pavouka působil Laštůvka poměrně vyrovnaně a nenechával na sobě znát sebemenší náznak nervozity, a to i přesto, že byl považovaný za jednoho z favoritů.
„Abych řekl pravdu, tak nějaký velký tlak jsem nepociťoval. V přípravě se mi dařilo, a to samé můžu říct o svém první kole, kde jsem narazil na pravděpodobně nejnáročnějšího soupeře z celé kategorie,“ komentoval úvod cesty za zlatou medailí.
Po finálovém utkání ale přece jenom přiznal, že tíha momentu na něj dopadla mnohem více než očekával. „Samozřejmě jsem byl hodně pod tlakem už jenom z toho množství lidí a kamer všude okolo. Moc mojí psychice nepřidával ani fakt, že tatami poměrně dost klouzalo.“
Právě i kvůli neúspěchu na poslední ODM byla pro něj chuť zlata o to sladší. „Určitě je to velké zadostiučinění a je to samozřejmě mnohem lepší pocit než skončit poslední,“ líčil své nadšení z úspěchu, se kterým se mohl podělit i se svou mámou hned na místě.
Právě i díky ní se dostal k jeho oblíbenému sportu. „U nás v rodině má karate už jistou tradici, máma sama jej sama dělala přes dvacet let. I proto mě zapsala do našeho místního klubu a já u něj vydržel dodnes,“ přibližuje Laštůvka své začátky s karate.
Být vrcholovým sportovcem stojí mnoho času a karate není výjimkou. I kvůli tomu student kroměřížského gymnázia vážně přemýšlel, že by s bojovým sportem úplně skončil. „Abych řekl pravdu, v hlavě jsem to měl. Při studiu gymnázia jsem začínal mít čím dál míň času na tréninky, nakonec jsem ale celou situaci vyřešil individuální přípravou.“
I u bojovníka ze Zlínského kraje platí, že za úspěchem sportovce stojí ve velké části případů obětavost rodičů. „Určitě bych chtěl poděkovat rodičům a trenérům hlavně kvůli jejich trpělivosti, kterou se mnou měli. Bez nich bych zlato na krku z Olympiády určitě neměl,“ projevil čerstvý zlatý medailista závěrem kus vděčnosti.
