Pane předsedo, jaké časy zažívá provodovský fotbal v roce 2024?
Řekl bych, že dobré, pracovní, naplněné snahou vychovávat nové fotbalisty a fotbalistky, přitáhnout ke sportu děti, ale samozřejmě i dospělé.
Vzpomínali jste v rámci oslav padesátin i na významné úspěchy?
Samozřejmě, byly spojeny s érou nezapomenutelného hráče a pak dlouholetého funkcionáře Pepy Raka. To jsme úspěšně bojovali v krajském přeboru na nejpřednějších místech a získávali pohár hejtmana Zlínského kraje. Pepa uměl přitáhnout bývalé výborné hráče a na hřišti to bylo znát.
Kdopak ze známých elitních fotbalistů běhal po provodovském trávníku?
Josef Rak uměl angažovat i zaměstnat moře výborných fotbalistů. Jmenovat můžu třeba Petra Slončíka, Libora Bužka, Aleše Hellebranda, mimochodem otce současných úspěšných plejerů, ale těch známých tváří bylo daleko více. Aleš Urbánek, Michal Gottwald, Miroslav Březík a ještě dříve například Petr Podaný.
Dnes jde především o „vlastní líheň“…
U fotbalu není možná až tak důležitá výkonnostní úroveň, jako spíše to, aby se vůbec hrálo. Pro mladé je dnes moře jiných lákadel. Dospělí hrají základní třídu, máme školičku, přípravku, žáky, dorost i Áčko. V mládežnických kategoriích si moc ceníme spolupráce s fotbalisty z okolních vesnic, fotbal nesmí zahynout.
Odměňovali jste pamětníky, jaké vůbec byly oslavy?
Moc rádi jsme popřáli vše dobré našim bývalým fotbalistům, některým se už blíží sedmdesátka. Zahrál si, kdo chtěl. Malí, velcí, dříve narození, byla to taková hezká nejen fotbaloví fiesta s výstavou dobových fotek i pohárů. A samozřejmě pěknými akcemi a góly přímo na hřišti.
Ještě maličko k historii, slavili jste kulatou padesátku, ale fotbal se tu přeci musel hrát už dříve, nebo ne?
To je docela zajímavé, my jsme si zmapovali dávnější historii, ono se tu fakt hrálo už před rokem 1974, ale vždycky to bylo jen na čas, rok, dva, pak zase ne. Tak jsme si to pěkně zakulatili, od zmíněného letopočtu se tu hraje pravidelně padesát let a snad dalších padesát hrát bude.
