Cílem početných rodin s malými i odrostlejšími dětmi bývá Janův hrad. To se tak pěkně po asfaltce vyrazí přímo z Vizovic a jde se prostě a jednoduše do kopce. Silnice pak přejde u místních chat lemujících zdejší pastviny i lesní porost v cestu takříkajíc prostou, pokračuje částečně lesem v lokalitě odjakživa zvané Janova hora.
Kdo si počká, ten se dočká. Jsme u Janova hradu, což je už v názvu první spletitost, chcete-li věc mírně spletená. To proto, že tu hrad vlastně nikdy nebyl, šlo spíše o hospodářský dvůr, taky hájenku, pak vyhořelou zříceninu a dnes péčí dobrých lidí prostě Janův hrad.
Což sice může rozporovat rigidní historik, ale to je tak vše, co může učinit. Malí i velcí si tu rádi opečou špekáček, využijí třeba houpaček a jen se tak radují.
Malá spletená číslo dvě se naskytne při přímém výhledu. Výhled z hradního okna totiž spíše svědčí o tom, že se nacházíme nad zádveřickým evangelickým kostelem než nad Vizovicemi. To ale nevadí absolutně nikomu, výhledy z pětisetmetrové nadmořské výšky totiž opravdu záleží na úhlu (po)výhledu.
Zatímco tady povětšinou putování končí a rodiny se vydávají zpět do Vizovic, rozhodně se nesplete, kdo jde dál. To proto, že nás čekají ještě další kilometry členitým terénem a nakonec ve výši přes 550 metrů hora zvaná Spletený vrch.
Aniž bychom možná věděli, jsme opravdu v samém srdci Vizovických vrchů. O pět set metrů dále sedlo pod Spleteným vrchem a aby se to ne(s)pletlo, máme ve velmi zachovalém a hustém lesním porostu prakticky stejně daleko do civilizace. Tedy do Horní Lhoty, Slopného, Loučky i dalších obcí.
Když pak potkáme dvojici na koních, docela závidíme, protože kamkoliv to na sněhovém poprašku máme relativně daleko. A tak na červené značce vsadíme na jistotu. To proto, abychom se nespletli a vracíme se přes Janův hrad pokorně a nespleteni zpět na okraj Vizovic.
Nespletou nás chytré hodinky, případně aplikace v chytrém mobilu. Za dvě a půl hodiny jsme urazili velmi poctivých deset a půl kilometru.
