Historická novorenesanční budova Národního muzea je dominantou Prahy od roku 1891, nezapomínejme ale, že byla dlouhých sedm let až do roku 2018 uzavřena. Šlo o velmi náročnou rekonstrukci, dnes už je v plném provozu a taky lesku. A navíc ji nová podzemní chodba propojuje s Novou budovou Národního muzea, což je bývalé Federální shromáždění.
U pokladny si připravte na prohlídku 280 korun, pak už následuje jeden nevšední zážitek za druhým. Národní muzeum má hodně dominant. Za jednu z nich považujme kopuli, kterou obdivují turisté z Václavského náměstí zpravidla netušíce, že zevnitř je po znovuotevření přístupná výtahy a pak po schodech. Je odsud přímo báječný výhled na Václavské náměstí, postupně se vám ale otevře valná část Prahy, prostě skvělý první vjem a dojem.
Zorientovat se hned napoprvé v celé řadě přírodovědných či historických expozic, mezi bustami velikánů českého národa, přehlédnout u stropu 22 metrovou kostru největšího živočicha plejtváka obrovského, ocenit krásu minerálů, projít se historickými údobími a vnímat při tom všem neuvěřitelnou krásu interiérů, to je ve spleti sálů a chodeb až mírně zavádějící a dezorientující. Člověk zvyklý na dennodenní spěch by alespoň tady měl rozhodně zvolnit.
Do nové budovy pak vede spojovací chodba. A za ní pak lahůdečky možná poněkud méně muzeální, o to zajímavější. Pořád je nás ještě spousta, kteří jsme prožili část 20. století. A právě to je tu včetně období dvou válek, budování společnosti na různých – vždy nejspravedlivějších – principech jako na velké dlani. Včetně připomínek historických událostí, stejně tak obyčejných ale dnes už unikátních exponátů. Třeba prvních televizí. V jedné z nich, samozřejmě původně černobílé, na vás mrkne barevný Pavel Zedníček, Zlíňan srdcem a vy máte pocit, že sem díky němu taky tak trochu patříte…
Skvělé je také bustárium. To jen potvrzuje, jak relativní jsou dějiny. Tady platí, přestože jsou podobizny politických osobností umístěny nastálo: jednou jsi dole, jednou nahoře…
