Santov je znám svojí stylovou hospůdkou, tady taky necháme na nevelkém parkovišti čtyřkolového kamaráda a věnujeme se rekognoskaci terénu u rozcestníku. Ten nabízí hned několik variant, každopádně nádherné výhledy mimo jiné už i na masiv Moravskoslezských Beskyd. Radhošť máme jako na… jako na dalekohledu.
Řekne-li se Santov, přeložme si zcela volně jako Svaté místo. Ostatně, že nejsme až tak „mimo“ o tom svědčí hned na úvod našeho výšlapu po žluté značce několik božích muk a zastavení pod azurovou oblohou a nádherně vzrostlými stromy tak dostává občas mírně magický nádech. Tady přímo prýští energie, kterou každý z nás hodně potřebuje.
Cesta směrem na Vsacký Cáb (vzdálený 5 a půl kilometru) je delší čas naprosto pohodová, stoupání mírné, povrch asfaltový. Tu a tam projede auto, přeci jen tu na rozevlátých usedlostech bydlí lidé, anebo tu mají rekreační obydlí, ale především tu vládne klid málokdy a málokde vídaný.
Dorazíme do lokality Sedlo a mapa v telefonu ukazuje, že někde tady, pár set metrů musí být Cábské jezero. Zvláštní je, že není na cestě jakkoliv vyznačeno, jakoby k němu nevede cesta. A tak tuhle libůstku nenajdeme. Možná je to dobře především pro vodní plochu a její okolí.
Když dorazíme na kopec zvaný Ptáčnice, máme už na výškoměru nějakých 820 nadmořských metrů. K Cábu už jen kousek, jenže nás za dvě hodiny čekají ve Zlíně pracovní povinnosti.
Vědomi si toho, zase hezky zpět, teď už spíše z kopce. Na Santově v hospůdce mají ještě zavřeno, inu není víkend a turistů zatím minimálně, mrkneme na pomník z druhé světové války, řekneme si, že válka je vůl a to platí ve všech časech a míříme k přehradě Bystřička a pak zpět.
Mimochodem časy slávy na přehradě a u ní, jsou podle všeho dávno pryč. Stav tamního hotelu Klenov je opravdu tristnější než tristní. Škoda, velká škoda.
