Petře, kolik olejů tu vlastně máte, a nebude se Ruda Pivrnec zlobit, že jste mu tvůrčím způsobem tak trochu nevěrný?
Zlobit se nebude a koneckonců o tom, co tvořím, si rozhoduji sám, tvůrčí svoboda se tomu říká, že jo.
Jak vám jdou vtipy? Už jich musí být nepřeberné množství…
No, já jsem chlapec netrpělivý, kreslím a vymýšlím rychle, rekord mám třicet osm za večer.
Jejda, k nevíře. A co plátna, oleje, obrazy?
Taky docela fofr, jsem zvyklý jezdit rychle na saních a taky malovat. Makám na nich od dvou odpoledne do půlnoci a za tu dobu stihnu jeden obraz. A třeba ještě jeden rozdělat.
Holešovská výstava je výjimečná mimo jiné tím, že se koná…
Hezky řečeno, vystavuji maximálně jednou za rok. Mám štěstí, že za mnou jezdí lidé často do ateliéru a tam si vybírají. Víte, tady je téměř sto padesát obrazů. Instalace je hodně náročná, pověsit, popsat, určit cenu. To poslední bývá docela zajímavé, někomu se zdají levné, jinému drahé.
Tady vidím dokonce krajinky. Kdo by to do vás řekl?
To je od nás ze Smržovky, letos v únoru tam nebyl žádný sníh, to je hodně zvláštní, tak vidíte chalupy bez sněhu, mám je v srdci i bez něj.
Ale, copak to vidím, sáně a další propriety bývalého mnohonásobného mistra republiky a olympionika Petra Urbana. Ještě jezdíte?
Jé, já je vidím po dlouhé době, už nejezdím. Všeho do času, mám z toho dlouholetého závodění i následky, záda bolí, ale malovat můžu, kreslit taky a to mne moc těší. Já jsem pane jezdil téměř padesát let, tak je to trochu znát. (úsměv)
Ještě maličký návrat k téměř kultovnímu Rudovi Pivrncovi, nedostane třeba syna, brášku?
Ne to určitě ne. Mně se na něm líbí, že jsem ho začal kreslit ve svých pětadvaceti. To mu bylo padesát. Nu a skoro po čtyřiceti letech je mu zase padesát. Víte co, on mne omlazuje, to je báječné.
