Pane Spilko, vidím tu atrakce, kolotoče, střelnice, houpačky, přepravní náklaďáky, ubytovací karavany a spoustu dalších nezbytností už snad tři týdny. Jak je to možné?
My máme už řadu let Provodov v srdci, vždy přijedeme dříve, složíme a vydáme se na nedlouhou dovolenou k moři. Jsme rádi, že tu nacházíme pochopení, letos jsme tu se švagrem na dvou místech. Jinak se ale od jara do podzimu vůbec nezastavíme. Zrovna jsme přijeli nad ránem z Chorvatska a už všechno chystáme tak, aby byli lidé spokojeni.
Kde už jste letos všude nabízeli své služby?
Dá se říci, že jsme výhradně moravští. Začínali jsme na Kroměřížsku, postupně třeba Otrokovice, teď Provodov, pak Kvasice, Zborovice, Štípa, Koryčany, končit budeme v Buchlovicích, to už bude v listopadu na Martina.
Věnujete se téhle unikátní práci vlastně celý život, máte pokračovatele?
Mám tři kluky, už mi hodně pomáhají, dva už se vyučili a třetí chodí na základku, tedy teď má prázdniny.
Já bych spíš řekl, že starší kluci i ten nejmladší chodili a chodí ne na základku ale na základky.
No jasně, to je specifikum našich životů. Zeptejte se třeba Rudy, to je náš prostřední syn.
Takže, Rudo, které školy jsi poznal?
Tak třeba v Topolné, Otrokovicích, Uherském Brodě, Pitíně, bylo jich víc.
Práce máte s brášky a tátou jako na kostele, že jo?
To víte, že ano. Všechno se musí postavit, nic se nesmí ošidit, třeba kolotoč musí být dokonale upevněný a na rovině.
Práce je fakt hodně, viďte, tatínku…
Určitě, vše musí být dobře zkontrolováno, dbáme na údržbu. Musíme natáhnout elektrickou síť, postavit veškeré atrakce. Taky ve finále připravit reprodukovanou hudbu, bez ní by to nebylo ono.
Mimochodem, ono to někdy může být pěkné fiasko, v dešti nikdo nepřijde, je to tak?
Připraveni musíte být tak jak tak. Právě loni to tady v Provodově byla veliká smůla, pršelo a pršelo. Nevydělali jsme vůbec nic. Dokonce jsme s atrakcemi zapadli a museli nám pomáhat dobří lidé s traktory, abychom vůbec vyjeli dál. Tak snad to letos bude jinak.
Říkám -li, že jde o rodinný podnik, asi se nepletu, že?
Samozřejmě, že ne. Půlku atrakcí mám já, půlku můj švagr o kus dál. Máme za manželky dvě sestry a hodně co říci má i moje tchyně. Řeknu vám, že mne právě ta rodinná tradice u této specifické práce i života drží. Pokračuji ve stopách mého tatínka i dědečka. rozhodně nechci být tím, kdo by to ukončil.
Kluci budou pokračovat?
No, zatím se zdá, že ano, ale ruku do ohně za to dát nemůžu. Tohle podnikání je čím dál těžší.
Čímpak?
Málo se to ví, ale je čím dál méně místa, prakticky všechno je zastavěné. Režie je čím dál náročnější, energie jsou moc vysoko. Musíme na to reagovat, víme, že lidé občas brblají, že je atrakce drahá, ale my zase nemůžeme jít pod náklady, to je jasné.
Přesto si myslím, že k poutím a podobným lidovým slavnostem prostě neodmyslitelně patříte a budete dál…
Snad to tak já, řeknu vám jeden tradiční postřeh. Vždycky, když v pondělí odjíždíme na nové místo, jako bych cítil, a potvrzují to i místní lidé, že zůstává kus nostalgie a jakéhosi stěží popsatelného smutku, že něco krásného, barevného, zábavného a veselého zase na rok končí…
