Tohle číslo dělá z usměvavého sympaťáka jednoho z nejdéle sloužících mistrů oboru jistě nejenom u nás v kraji. Jeho parta, neboli jak uvádí na tričku po vzoru kdysi úspěšného televizního seriálu plechová kavalerie, zrovna dokončila žně ve Vítonicích na Kroměřížsku, kde vládla obecná spokojenost s výnosy i nasazením chlapů.
Se žňovým zápřahem, horkem a tvrdou prací, třeba i šestnáctihodinovou šichtou ve zlatých lánech počítá Zapalač, dnes dvaašedesátiletý totálně vitální chlap s pusou od ucha k uchu, ve svém kalendáři coby kombajnér od roku 1980.
„No, to jsem došel z vojny a už to začalo, teď se mi blíží důchodový věk, ale rozhodně nechci končit,“ vypráví borec, který může posuzovat práci kombajnéra před lety a dnes.
„Začínal jsem na kombajnech E-512, pak přišly modernější „pětsetčtrnáctky“, komfort se s dnešním srovnat nedá, padesát stupňů v kabině byla běžná norma, ale člověk se toho hodně naučil. Dnes jezdíme na strojích, které mají dokonalou elektroniku, klimatizaci, technické vychytávky, je to všechno pohodlnější, rychlejší, ale pořád trávíte na poli desítky a desítky hodin, rozhodně ale ne v takovém vedru jako kdysi,“ srovnává znalec.
Pavel si vybavuje i rekordní hektarový výnos – 11 tun z hektaru a přidává další zajímavost. „Komabajnéřina“ je u nich v rodině opravdu hluboce zakořeněná.
„Jezdím já, můj syn Pavel, můj brácha, jeho syn a taky můj další synovec od sestry. Už jsme si zvykli, letos to klapalo báječně,“ směje se spokojený Zapalač, který se v jiném čase ve svém Novém Hrozenkově věnuje například zimní údržbě cest.
A když má vysvětlit, proč se tak rád směje, odpoví jasně. „To je to nejlepší, co kolem sebe máme, nemám rád ty, co se od rána do večera mračí a už vůbec ne, když na sebe lidé házejí špínu třeba, ale nejen, před volbami.“
