Tomáš Poznar patří k lídrům zlínské kabiny. Tahoun na hřišti i mimo ně. Vysoký útočník nemá ze situace, kterou nastolily neviditelné viry, pražádnou radost. A pořád se dívá dopředu.
„Může mít člověk zvyklý na pořádný tréninkový a zápasový zátah třeba maličkou radost, že si více odpočine?“
„Kdepak, to rozhodně ne, jsem hodně doma, mám jako spoluhráči individuální tréninkový plán, ale že by mne odpočinek a pobyt mimo stadion těšil, tak to ani náhodou. Je to docela svízelné, řekl bych, že to nahlodává psychiku. Určitě to tak vidí i spoluhráči, samozřejmě i kluci z jiných klubů. Situace je, jaká je, musíme se s tím poprat všichni stejně.“
„Fotbal je o emocích. Tohle asi taky hodně chybí…“
„Jistě, hodně to postrádám, člověk má něco napevno zažitého. Chybí všechno. Kontakt s diváky, radost z vítězství. I smutek z proher patří k našim životům. Naráz místo toho všeho jakési prázdno, ale bojujeme s tím. Všichni.“
„Jak moc musí profesionální fotbalista překopat den?“
„Udělal jsem si režim, abych moc nelenil. Ráno budíček, cvičení. Dostanu se pak i do kuchyně, něco uvařím. odpoledne si zaběhám, ale jak říkám, každý z nás cítí, jak je to zvláštní.“
„Takže hlava svěšená?“
„Ne to ne. Hlavu nevěším, udržuji se. Jsem v kluky z mančaftu alespoň na dálku v kontaktu. Ani teď nemůžeme nic podcenit. Pokud se liga rozběhne, musíme být připraveni. Nesmíme zakrnět. Fyzicky ani v hlavách. Pořád se musíme dívat dopředu.“
