Byla to tehdy po čtyřech letech zase velká událost. Vsetínští s kádrem plným reprezentantů šlapali jako dobře namazaný stroj. V opakování finálové série dokončili úžasnou zlatou pětiletku.
Ale i Zlín měl tehdy výborný tým. Tehdy jej ze střídačky vedli Zdeněk Venera s Antonínem Stavjaňou.
„Nejvíc mne pobavilo, jak byl člověk mladý,“ usmál se přímo u obrazovky Zdeněk Venera. A přidal další zajímavý postřeh. „Zápasy byly samozřejmě vypjaté, ale na rozdíl od jiných sérií bylo pořád znát, že hrají proti sobě rivalové, ale i kamarádi.“
A ono to funguje i dnes. „Zrovna jsem dostal esemesku od Patrika Hučka,“ hlásil třeba vsetínský Radim Tesařík. Mimochodem za pět let získal další titul se Zlínem a totéž si zopakoval v roce 2014 po dalších deseti letech.
Patrik Hučko, tehdy řízný bek a střelec jednoho ze zlínských gólů ve třetím utkání , s nadhledem po letech vzpomíná. „Jo, jo, v prvním duelu nám dal hattrick Martin Procházka, prohráli jsme 1:3, další zápas na svém ledě uhráli Vsetínští 4:3, doma jsme podlehli 2:4 , ale stříbro nebylo k zahození. Zrovna jsme s Pepíkem Štraubem žertovali, zdali by se výsledek nedal změnit.“
Mimochodem Hučko má taky dvě zlata. Se Zlínem. V roce 2004 coby hráč, třebaže v týmu strávil jen část sezóny a vydal se do zahraničí, o deset let později jako masér.
Dnes působí v kabině fotbalistů Zlína. Masér a kustod, to je jeho role. „Moc nevěřím, že se fotbalová sezóna dohraje, musíme vyčkat věcí příštích. Mimochodem hokejové zážitky z obrazovky staré více než dvacet let tříbí po telefonu například se záložníkem fotbalového Fastavu Petrem Jiráčkem.
Vzpomínky jsou hezké, budoucnost zatím, bohužel, nejasná.
