Dvojčata z domu na náměstí
Po roce 1939 se Uherské Hradiště ocitlo pod dohledem okupační správy a postupně se proměňovalo i fungování každodenního života. Přibývala omezení, zákazy shromažďování a s postupem války se staly součástí reality také sirény a pobyt v krytech. Na náměstí byly vybudovány veřejné kryty, do nichž se scházeli lidé z okolí, zejména ti, kteří neměli vlastní úkryt v domech nebo se v době poplachu nacházeli venku.
„V krytech jsme si hráli na schovávanou,“ vzpomíná Zdeněk Hájek, který se narodil 20. června 1938 jako jedno z dvojčat společně s bratrem Antonínem přímo na náměstí Uherského Hradiště. Měl ještě staršího bratra Františka.
Rodina Hájkových žila v domě s číslem popisným 34, kde se v přízemí nacházela restaurace Podešva. Sklep domu se později, v době náletů, měnil v útočiště pro sousedy. Dospělí položili na pivní sudy dřevěné desky, na nichž se dalo sedět.
Hájkovi žili skromně. Otec Antonín byl kamnář a obkladač, matka Helena, roz. Kotková, se starala o domácnost. Výchova byla přísná i tradiční – základ tvořila víra, škola a práce.
„Nové oblečení jsme měli jen do školy nebo do kostela. Jinak se chodilo v tom, co ještě drželo pohromadě,“ vzpomíná Hájek.
Z kostelů mizely zvony
Do života obyvatel Hradiště stále více vstupovala válka. Jedním z nejsilnějších obrazů, který si Zdeněk Hájek z raného dětství pamatuje, je moment, kdy z kostela na náměstí mizely zvony. V roce 1942 byly totiž mnohé zvony v protektorátu zabaveny a roztaveny pro válečné účely.
„Dívali jsme se, jak zvony sundávají,“ říká.
Situace ve městě se dále měnila a napětí rostlo. Do školy začali Zdeněk s bratrem chodit v roce 1944.
„Školu jsme měli blízko, přes náměstí za kostelem. Vždycky, když bylo nějaké vyvolávání nebo něco, tak jsme se chodili přes kostel pomodlit,“ vzpomíná.
V parku se usadili rumunští vojáci
Kryty se v závěru války stávaly každodenní součástí života. Sirény do nich opakovaně hnaly obyvatele města, děti si ale i v těchto prostorách – a často i mezi poplachy – hrály.
„Všechno se to bralo jako něco normálního. My jsme to jako děti tak nevnímali,“ říká Zdeněk Hájek.
Přímé boje se městu nakonec vyhnuly. Německé jednotky ustoupily směrem k Napajedlům. Osvobození Uherského Hradiště přišlo 1. května 1945, kdy do města vstoupila Rudá a rumunská armáda.
„V malém parku byli rumunští vojáci. Chodili jsme se tam dívat, stály tam tanky a schovaná nákladní auta, běhali jsme mezi vojáky,“ vzpomíná.
V troskách cukrovaru nacházeli mrtvé koně
Po válce se město postupně obnovovalo. Otec pomáhal při odstraňování škod, mimo jiné v cukrovaru po bombardování.
„V troskách nacházeli mrtvé koně, bez ochrany, prostě se pracovalo, jak to šlo,“ popisuje Hájek realitu poválečných měsíců.
V okolí navíc zůstávala nevybuchlá munice. I dětské hry se tak občas měnily v nebezpečné situace. Jednou v parku došlo k výbuchu rozbušky, kterou naštěstí straší bratr František vytrhl mladšímu Antonínovi z ruky a odhodil, jindy hrozily nášlapné miny u mostu přes Moravu, přes který chodívali s bratrem k babičce.
„Jeden známý, Laďa Žaluda, na to stoupl a utrhlo mu to nohu,“ vybavuje si Hájek.
Nový režim spravedlnost nepřinesl
Rok 1948 přinesl zásadní změnu. Znárodnění, politické čistky a reorganizace společnosti zasáhly i běžné rodiny. Jednoho dne se u Hájkových ozvalo klepání na dveře.
„Za nimi stáli dva muži, kteří sdělili otci, že mu odnímají živnostenské oprávnění. Viselo zarámované v chodbě bytu. Sundali jej ze zdi a odešli. Doma bylo pozdvižení, maminka plakala. Otec musel nastoupit do okresního stavebního podniku, matka začala uklízet v Mesitu v Mařaticích,“ říká pamětník.
Sport, řeka a návrat k normálnímu dětství
Po válce se Zdeněk Hájek spolu s bratrem zapojil do sportu – veslování a později atletiky. U řeky Moravy se nacházelo důležité místo jejich dětství. Veslařský klub nebyl jen sportovní institucí, ale i společenským centrem.
Chodili sem s rodiči, učili se plavat a postupně se zapojili i do tréninků. Nejprve pomáhali s loděmi, později se účastnili ukázkových jízd při závodech.
Veslování opustili kolem patnácti let, Zdeněk se začal věnovat běhu, bratr Antonín skoku o tyči. V letech 1953–1955 absolvovali s bratrem učiliště v Nové Pace, vyučil se v oboru strojní zámečník, automechanik. Po návratu nastoupil u podniku Silnice Uherské Hradiště a později přešel do navíjárny motorů Jakos, kde boural motory.
Výsadkáři dostávali nejvíc zabrat
Zásadní životní zkušeností byla vojenská služba v letech 1957–1959. Zatímco bratr Antonín byl vybrán do ATK Dukla, kde mohl rozvíjet své sportovní nadání, Zdeněk Hájek nastoupil jako voják základní služby k 22. výsadkové brigádě v Prešově. Brigáda patřila mezi elitní útvary československé armády. Velitelem byl plukovník František Mansfeld, výrazná osobnost výsadkového vojska.
Následoval výcvik seskoků, noční poplachy a tvrdý režim. Sloužil také jako řidič a účastnil se cvičení, mimo jiné u Máchova jezera, kde se pohyboval v blízkosti štábu brigády vedeného plukovníkem Mansfeldem.
„Člověk musel zodpovídat za všechno. Naučilo mě to poctivosti i odvaze,“ říká.
Rok 1968 a konec iluzí
Po vojně se vrátil do Uherského Hradiště, kde nejprve pracoval v zámečnictví v Komunálních službách a nadále se věnoval sportu. Kvůli zaměstnání posléze vstoupil do Komunistické strany Československa, nebyl však přesvědčeným straníkem.
Rok 1968 znamenal zásadní zlom. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy byl zrovna na atletických závodech v zahraničí s oddílem Slovácká Slávia. O událostech se dozvěděl v Holandsku.
„Byli jsme v šoku, nikdo nevěděl, co bude,“ vzpomíná.
Po návratu se začal otevřeně stavět proti oficiálnímu výkladu srpnových událostí. V roce 1969 z Komunistické strany Československa vystoupil.
Rodnému městu zůstal věrný
Po roce 1968 prošel několika profesemi – od svářeče na zimním stadionu, přes vedoucího Městských lázní až po technického náměstka v podniku Zelenina. Dálkově si doplnil vzdělání na Střední ekonomické škole, maturoval v roce 1984. Poté působil v podniku Obnova.
Po zkušenostech, kdy měl jako vedoucí na starosti pneuservisy v okolí, si po revoluci otevřel v Uherském Hradišti svůj vlastní, který pak provozoval až do roku 2005, kdy odešel do penze.
Významnou část života věnoval sportu jako závodník, trenér i rozhodčí. V roce 1978 se zúčastnil jako rozhodčí Mistrovství Evropy v atletice v Praze. V roce 2009 byl oceněn za celoživotní zásluhy a výjimečný přínos v oblasti tělovýchovy a sportu Českým svazem tělesné výchovy a sportu. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství má syny Přemysla a Roberta. V roce 2026 žil v Uherském Hradišti.
„Snažil jsem se za celý život nikomu neublížit a vždycky se s lidmi rozumně domluvit,“ říká na závěr Zdeněk Hájek.
Autor: Hana Langová, Paměť národa Střední Morava
Paměť národa děkuje za podporu Zlínskému kraji a městu Uherské Hradiště. Paměť národa stále hledá nové pamětníky! Pokud víte o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
